Boeing 737 - no jasně! - 3. díl

10.05.2014


    Po absolvování kompletního typového výcviku a závěrečného přezkoušení na FFS (Full Flight Simulator), čeká na každého pilota už jen ta pověstná třešnička na dortu - 6 vzletů a přistání s reálným letadlem. Jedná se cca o hodinový let, takzvané okruhy za VFR a pro každého pilota je to spíše odměna, než ukončení výcviku. To nejhorší totiž člověk absolvuje při závěrečném přezkoušení, jak již bylo popsáno v předchozích dílech. Požár motoru těsně po vzletu, stoupání na jeden motor, řešení závady a přiblížení, které většinou končí v minimech kvůli dohlednosti Go-Aroundem a celým novým přiblížením. Zkrátka to lehké peklo má člověk za sebou a ví, že na tyto situace byl cvičen, nicméně se do nich nechce nikdy dostat…



    Podle předpisu je maximální doba mezi ukončením výcviku na simulátoru a base trainingem 6 měsíců. Nicméně doporučuje se absolvovat base v co nejkratší možné době po výcviku. Obvykle se všichni snaží absolvovat výcvik během cca 14 dní, dokud jsou ještě “fresh”. Bohužel, v mém případě se situace opět komplikuje a k base trainingu se dostávám s půlročním spožděním - takzvaně za 5 minut dvanáct - těsně před vypršením období 6-ti měsíců, po kterém by mi úplně propadnul dosavadní výcvik.

    Tentokrát beru telefon a volám Igymu já: „Čau Igy, potřebuju sparring partnera do Rigy - letíš se mnou?“ Igy nezklamal a naštěstí pouze odpovídá: “Kdy”? Tím pádem je první větší problém vyřešen a já můžu začít domlouvat datum plnění svého snu. U airBaltic mají bohužel interní pravidlo (i když naprosto opodstatněné), že Base training musí být odlétán do 2 měsíců od závěrečného skill testu na simulátoru. V případě, že je doba delší, je před samotným base trainingem nařízena dodatečná session na simulátoru. To samozřejmě řízením osudu potkávái mě, a proto s sebou radši potřebuji parťáka na nějaké to “rozlítání”. A tak se první týden v září oba potkáváme na autobusovém nádraží v Brně a žlutým expresem míříme směr Vídeň-Schwechat a odtamtud linkou airBalticu do Rigy, kde to všechno před půl rokem začalo…

    Po příletu, ubytování u již “starých” známých a seznámení se s novinkami, se vydáváme opět na výcvikáč porozhlédnout se po volných oknech na simu a pozdravit se se starým známým personálem. Bohužel, simulátor je opět plně vytížen, takže odcházíme s prázdnou směrem na mock-up oživit si standartní procedury a zjišťujeme to, co už dávno víme - že půl roku je sakra znát. Začíname opět drilovat a mezitím se dozvídáme, že na mé dodatečné session mě bude znovu přezkušovat nám již velmi dobře známý Swensy… Igy se jen pousmál a moje první myšlenka, která mě napadá, že tohle přezkoušení rozhodně nedostanu zadarmo a nebude to jen formalita, jak by se mohlo zdát. Ba naopak. Můžu čekat ten horší možný scénář, který si umím představit a až přijde, stejně mě překvapí ještě horší variantou. Na druhou stranu - base training bude opravdová odměna…

    Tak jsme opět na tapetě, opět na sebe začíname řvát obligátní callouty a postupně se dostáváme zpět na nějakou “standartní” úroveň… Naštěstí dostáváme příležitost na free session v době, kdy není simulátor obsazen a začínáme lítat okruhy za VFR, které mě už za pár dní čekají. Po pár okruzích, které se zdají být v pořádku, přecházíme na IFR let tak, jak už máme natrénováno z jara. Přece jenom ten půl rok je docela poznat, ale po chvilce tápání se začínám s cockpitem opět sžívat a padají ze mě ty nejhorší obavy. Samozřejmě mám z bulíka ještě pořád respekt, ale začínám se znovu těšit na reálné letadlo. Ještě mě ale čeká Swensy…



    Další den kolem poledne máme sraz na briefing room s naším starým známým. Opět přichází s klasickou pracovní kabelou řidiče MHD a s výrazem “ajťáka” je vcelku dobře naladěn. S úsměvem na rtech nám popíše, co nás čeká. Bohužel, když se usmívá ON, neusmívám se JÁ. A naopak, jak bylo zmíněno v prvním dílu - když jsem se smál já, nesmál se Swensy. Když nás tam oba po půl roce vidí, je na něm poznat, že nás má kdoví proč ještě v živé paměti.

    Mezitím zpocení rusáci z UTairu právě opuští simulátor a my se noříme do pohaslého Cockpitu. Nahazujeme potřebné systémy, žádáme clearence a nahazujeme “Bulíka”... Igy jako Kapitán zkušeně pojíždí na dráhu a předává mi řízení. Líně a s ledovým klidem jako kapitán ve výslužbě po 40 tisících hodinách mi říká jen - Your Control… Dávám ruce na plyny a vím, že mě právě začíná ještě jeden závěrečný Skill test…

    Vysazení motoru, minima, Go-Around, požár a spousta další zábavy způsobí, že za dvě hodiny na simulátoru člověk má propocené úplně všechno a čas se smrskne na pět minut. Ale když jsou na debriefu zmíněny jen drobnosti a nic zásadního a Swensy mi řekne své Good job, člověk má pocit, že může začít z fleku lítat s raketoplánem. Zdám se být připraven na okruhy…

    Další den mám na 17h lokálního času konečně domluvené letadlo jen a jen pro sebe. Toto je velikou výhodou u airBaltic, protože jsou schopni domluvit a přistavit letadlo i jen pro jedinného šťastlivce, kterým jsem pro tento páteční večer byl já. Ale opět zasahuje náhoda v můj neprospěch. Letadlo, které jsem měl přiděleno pro svůj let, se po návratu z linkového letu muselo kvůli technické poruše uzemnit a já byl plánováním posunut za další 2-3 dny. V kapse zpáteční letenka na druhý den, kufry skoro sbaleny, vše domluveno a mně se nechce trčet v Rize, když mám domluvenou spoustu dalšího létání. Pár telefonátů na plánovací oddělení od Kapitána, se kterým jsem měl své přezkoušení letět a rýsuje se naděje, že najdeme náhradu ještě tentýž den. Vcelku stylově je má náhrada právě na příletu linky z Prahy, takže se s Kapitánem přesunujeme do odletového terminálu. Oba nalehko, v civilu, sedíme na sedačkách s výhledem na nástupní “prst”, čekáme na taxující B737-500 registrace YL-BBE. Já si před letem stihnu ještě skočit pro RedBull - přece jen nemůžu nic ponechat náhodě a další křídla se hodí... Čekáme, až se letoun vyprázdní a davy cestujících vystoupí a já začínam věřit, že sny se plní nejen o Vánocích.

    Nastupujeme do prázdného letadla, předchozí posádka nám jen předá potřebné dokumenty, oblékáme reflexní vesty a jdeme znovu ven na preflight inspection. V rychlosti obcházíme letoun, checkujeme všechno potřebné a za pár minut sedíme opět v cocpitu. Co je vlastně nejvíc překvapující, že vše je úplně stejné jako na simulátoru. Stejně ošoupané sedačky, nápisy - prostě vše… Díky tomu ztrácím respekt z opravdového letadla a začínám dělat procedury přesně tak, jak mám nacvičeno… Kapitán si bere na sebe veškerou komunikaci, kvůli místním specifikům a přece jen - bude to o něco rychlejší… Máme 3 tuny paliva, doplňujeme další 3 - to nám bude bez problémů stačit. I tak je to vlastně “nalehko” a prázdné letadlo s naplněnou třetinou nádrží nebude podle FMSky potřebovat ani 90% výkonu... Clearence Push&Start obdrženo, začínáme nahazovat.



    Co simulátor neumí nasimulovat, jsou lehké vibrace motoru při startu, které mi zježí chlupy snad na celém těle… Ženy mají své vibrátory, muži mají na to stejné 2 proudové motory CFM 56 v ruzných verzích… :-) Začíná mi konečně docházet, že sedím a budu řídit opravdový Boeing! Vše zatím probíhá jako na simu, jen kapitán si na sebe bere trošku víc práce tak, abych se já mohl soustředit na samotný let. Taxujeme, máme povolení vstupu na dráhu a je to tady. Kapitán pronáší se stejnou samozřejmostí jako Igy jeho magické “Your Control”...

    Dávám ruku na plyny a posouvám je na 40% výkonu… Začínáme se trošku rozjíždět. Tah stabilní, mačkám TO/GA a plyny se samy posouvají někam k 90% výkonu. Přichází to správné zatlačení do sedačky a začínám cítit téměř 200kN tahu… Nabíráme rychlost, “Eighty”, V1, Rotate a já pomalu přitahuji… Nos se boří do nebe, runway se propadá kamsi dolů a začíná ten správný kalup… Positive rate, Gear Up! Podvozek se ani nestačí s bouchnutím zavřít a už je tady 600ft výšky, ve které začíname točit první zatáčku… Klapky nahoru a jsme na Downwindu. Vše je jak mám nacvičeno a teď mám asi 5 vteřin času se začít kochat. Kapitán si myslí něco jiného, takže mi začíná ukazovat orientační body, kde a jak začít točit a připravovat se na finále. Les, pole a nějaká starší vysoká vodárna upíchlá v krajině jen prosviští kolem a jdeme na to. Gear down, Flaps fifteen, kola jdou s bouchnutím ven a točíme base leg. Vyhlížím dráhu, která je schovaná za kapčou, ubírám tah, srovnávám se a nechávám éro zlehka vyklesávat. Vše je jak má být, takže Flaps thirty a začínám dotáčet finále. Dorovnávám se do osy, vítr máme trošku zprava a já se snažím dostat ze sebe to nej. Runway se přibližuje.

    “Thirty... Twenty... Ten...” Stahuju plyny na volnoběh a lehce dotahuji… Dotáhl jsem asi moc lehce a dotek podvozku o zem způsobí, že si pošeptám vcelku nahlas jen hezké české “do prdele”... Kapča vedle mě sice nerozumí česky, ale jsem si jistý, že naprosto pochopil, co jsem chtěl jako začínající básník říci. Na vysvětlování společenské konverzace ale není čas, vzhledem k tomu, že se po zemi pořád pohybujeme přes 200 km/h. Držím osu dráhy, plyny dávám na kolmo, tak jak je nabriefováno, lehce zrychlujeme, kapča rekonfiguruje éro na nový vzlet a nastavuje plyny ručně na vzletový výkon. Konec dráhy se blíží a jedeme na další kolo. Okruh je znovu doleva, vodárnu jsem málem ani neviděl a je tu další finále. Průběh před dotykem je naprosto stejný - jen poučen z předchozího dosednutí dotahuji víc a víc... Ale těch “pár” hodin na Cessnách a český styl přistávání, zvaný “Dojit”, dělá své a my flarujeme a flarujeme a flarujeme… Takhle teda asi taky ne a kapča přibíjí éro k zemi. Plyny napůl, držím směr, kapča trimuje o stošest a dává vzletový výkon. Vše mi připadá trošku rychlejší - přece jen je to Touch&Go, ale zároveň už i trošičku jednodušší. Další přistání už vypadají obstojně a poslední 3 okruhy se začínám cítit skoro jako s Cessnou… Přistáváme, uvolňujeme dráhu a odstavujeme “Bulíka” kamsi na zapadlou stojánku, a čekáme na schody. Pozemní personál funguje bez problémů a za chvíli vidím poprvé v životě, jak kapitán vytahuje klíčky a zamyká letadlo jako starého Favorita. V tu chvíli to však ani nevnímám, protože jsem naprosto v rauši a plný dojmů. Splnil se mi můj sen…

    Tohle musíme oslavit, a tak vyrážíme s Igym do noční Rigy… Cesta tam je ještě vcelku jasná, ale v průběhu večera se začíná vše rozostřovat… Oslava ale byla asi opravdu vydařená - vzpomínky jsou totiž dost rozmazané a pohled na výpis z účtu po návratu domů mě bolí víc než hlava…

    Až zpět doma a při psaní tohoto článku vzpomínek mi dochází, co vše jsem vlastně absolvoval a kolik let života obětoval svému snu létat Boeing B737. Doteď byla cesta jasná a cíl relativně daleko. Nyní jsem téměř u cíle, ale ten poslední, nejtežší krok, narozdíl od dřívějška vůbec jasný není. Doba se naštěstí začíná obracet a inzerátů s nabídkami práce pro piloty začíná přibývat. A já jsem připraven snad úplně na vše, byť na druhé straně planety...

Michal Koblížek

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka