Jak se dělá PPL – III. část

10.05.2014


     Po dlouhé odmlce se opět vracím se subjektivním pohledem laika až letce začátečníka na své probíhající studium licence soukromého pilota. Protože současné počasí nám, VFRákům, přeje spíše sporadicky, doplním článek o informace o tom, co třeba student – pilot dělá, když zrovna nelétá.

     Mým trvalým instruktorem je Anna Polánecká z Flying academy, takže mám tu výsadu ukrajovat jí drahocenný čas a občas lehce otravovat i mimo prostory LKLT. Nejvíce se tak stávalo v době, kdy jsem kvůli zdraví létat nemohla a vrhla se do plné přípravy na teoretické zkoušky na Úřadu civilního letectví. Anička učí i budoucí piloty na ČVUT, takže kdo by mě mohl připravit na ÚCL lépe?

     Přihlásila jsem se tedy na zkoušky, které se vypisují každý měsíc, zbývaly mi poslední 2 týdny přípravy. Studovala jsem z prezentací a poznámek z hodin strávených v učebnách Flying academy, z mé oblíbené Jeppessen Private Pilote Licence Manual, z české Učebnice pilota, z internetu (pprune.org), z Meteorologie takřka populárně, z manuálu Cessny 152, z mapy ICAO a v neposlední řadě, z testovacího portálu Aviation Exam, ke kterému jako student školy máte přístup. Až jsem se jednoho dne dozvěděla, že u testů na úřadu můžete mít vlastní mechanické počítadlo. Koupila jsem si ho (to evropské, americké stojí totiž o třetinu víc) v potřebách pro piloty na Praze 10. K mému údivu mi Anička v pátek večer nabízí školení, aby se můj již unavený a napůl nemyslící mozek pokusila naučit, jak navigační kolečko funguje. Tak mě to zaujalo, že si s kolečkem hraji celou cestu domů v tramvaji a prakticky jej nepustím z ruky, dokud nepochopím všechny jeho funkce.

     Je to tu a já se mám vypravit na zkoušky z teorie. Slíbila jsem Tondovi Grmelovi, že doprovodím další naše dva studenty, kteří neumějí česky. Máme se sejít před budovou úřadu, že je nepoznám se nebojím, jeden je totiž Ind a druhý Íránec. Oba jsou včas a vypadají sympaticky. Trochu mě překvapuje, že ani recepční, ani dámy, co zadávají testy a dohlížejí na jejich průběh, neumí komunikovat anglicky. Takže dostávám funkci překladatele, který má před všemi uchazeči nahlas překládat instrukce do angličtiny. Uff!  Ale jo, papíry rozdány a začínáme psát.

     Pokud si dobře vzpomínám, zkoušky mají 8 částí a všichni kandidáti začínají stejným předmětem, např. meteorologií. Jakmile test dokončíte, jdete si pro další papír s dalším tématem a tak pořád dokola, než je splníte všechny. Poté vás vyšlou čekat na chodbu pár minut, zdají se jako věčnost. Naproti mně seděl 17 letý kluk, bledý jako stěna, bylo vidět, že mu na testech opravdu záleží... Celkem na ně máte ale 6 pokusů, takže zase takové nervy to nejsou.

     Přichází paní z ÚCL a s úsměvem mi sděluje, že jsem to zvládla a ihned mi předává certifikát. Je to můj první oficiální letecký papír s razítkem, takže hurá, vracím se šťastná domů a chci jenom spát (předešlé noci padly na studium, pochopitelně).



     S takovým papírem v kapse se člověk další hodiny letadle nemůže dočkat. Jenže! Jednou onemocním já, potom nám plány zkazí počasí, a když můžu já i počasí, tak mi Aničku vyfoukne další student. Nedá se nic dělat musím chtě nechtě rezignovat z privilegia mít na pravé sedačce kokpitu něžné pohlaví. Mám takový pocit skoro až zrady, ale říkám si, že co instruktor, to zkušenost, tak kdo na mě teď vyjde... Ondra Sucharda!

     Naplánujeme si letů hned několik, stejně víme, že příroda nás vypeče. Domluvíme se, že si udělám pár okruhů a potom pár manévrů okolo Mladé Boleslavi, kde je volného prostoru dostatek (tam se třeba trénují pády a jejich vybírání). Takže balíme sluchátka a tašku od letadla. Zdá se mi, že na můj vkus až trochu moc fouká, Ondrovi se to taky nelíbí a po konzultaci s místním AFIS, který nemá pro LKLT hezké předpovědi větru zůstáváme pevně nohama na zemi. „I o tomhle je lítání, někdy se člověk strašně těší, ale rozum musí mít přednost“, vysvětluje omluvně a přihazuje známý letecký vtip: „...aneb dneska foukal tak silnej vítr, že i ptáci chodili pěšky.“

     Při ranní snídani si užívám pohled z okna – modré nebe a jen lehký vítr patrný z plápolajících listů blízkých stromů. Dívám se na předpověď Českého hydro-meteorologického ústavu a na metar Kbel (Letňany svůj nemají a sousední Kbely jsou „co by kamenem dohodil“). Situace je klidová, s postupným přibýváním větru, nicméně pořád lepší než minule.

     Když dělám předletovou prohlídku, nechce se mi moc mluvit, protože se na ni opravdu soustředím. Možná to dělám až příliš dlouho a důkladně, protože Ondra shledává, že očima sjíždím letadlo jako inspektor. „Nemáš někoho takového v rodině?“ ptá se a já s úsměvem odpovídám, že můj otec je letecký mechanik. Hotovo, nasedat, pre-flight completed, dispečer hlásí, že dráha v používání je 05 pravá. Udělá mi velkou radost, z 23 mám stále respekt. Předvzletové přípravy a zkoušky hotovy, dávám plyn a v 55 uzlech zvedám čumák (ano, vím, že jsem ho měla zvednout už v 50, chybičky se stávají). Po první zatáčce se do nás pustí silnější vítr a protože ho máme z boku, začne to s námi pohazovat. Snažím se dorovnávat řízení, je to můj první větší boj s větrem a nezdá se mi to úplná sranda. Tu má ze mě naopak Ondra, když sleduje ten zápas a asi i můj pološílený výraz v očích. Trochu mě tím uklidní, protože mít vedle sebe instruktora, co se směje působí líp, než ten, co by se bál víc než vy!



     Po čase si na poryvy větru zvyknu, takže si vyzkoušíme pár základních manévrů, v pořádku. Mám si vybrat vzdálené pole, na kterém bychom zkusili emergency procedures v případě výpadku motoru za letu. Takže si zafixuji pohled na trojúhelníkové políčko v dáli, které se jeví jako ideální. Při bližším vizuálním kontaktu však shledávám, že má poněkud stoupající terén, takže místo klesání zase nabíráme rychlost a letíme výš vybrat si jinou plochu. Tentokrát se nám to podaří, zkusíme to ještě párkrát a poté už uháníme směrem na Vodochody, kde mám slíbeno vyzkoušet si přiblížení a následný go around. Oproti menší travnaté dráze v LKLT se mi zdá vodochodská dráha úžasně srozumitelná. Ten velký kus betonu člověk zkrátka vidí shora líp než trávu. Bohužel, přistávat tu nebudeme, takže bye-bye LKVO a vracíme se do Letňan.

     Krásně nám tam fouká, takže po oboustranné dohodě se přistávacího manévru ujímá Ondra a sedáme na zem. Z dnešní lekce si odnáším ponaučení o tom, jak je létání ve větru náročnější na pilotáž, jak se dělají bezpečnostní přistání a o tom, jak to chodí ve Vodo-chodech. Jsem unavená, ale nevýslovně šťastná. Už chápu, proč se piloti a studenti ve výcviku pořád usmívají – každé přistání je 1) štěstí, že stále ještě žiju a za 2) čistě chemická reakce v těle, kdy se vám začnou vyplavovat hormony radosti, totiž endorfiny a za 3) dneska jsem s tím sednul zatraceně dobře! Létání je jako droga, jak to jednou zkusíte...



Dana Bauçà, žák Flying Academy
 

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

hezké čtení

Odpovědět

Datum : 06.03.2014 01:48, Vložil : David Palička

piš dál,moc hezky se to čte.A s Ondrem jsem se párkrát víceméně pracovně potkal v Letňanech,když jsem odtud přelétával vrtulníček.Je to fajn človíček.Bavil mně.Ale to ještě nebyl FI ,tak nevím,jestli už si o sobě moc nemyslí :-D

Všechny komentáře

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka