Z deníku leteckého archeologa 12: Velryba opět žije!

19.08.2012

    „Když jsem 21.května 1925 vystrčil hlavu z okna kajuty lodi norského námořnictva „Fram“ v zátoce u Kingsbay na norských Špicberkách, pochopil jsem ihned, že nastal určený den - den přeletu severního pólu a opětovného návratu do Kingsbay. Bylo zářivé letní počasí se slabým vánkem od fjordu - právě jak si to piloti přáli.

    Vzlet byl určen na čtyři hodiny odpoledne. V tu dobu stálo slunce nejpříznivěji pro naše sluneční kompasy a  prokázalo nám nejlepší službu při letu. Když byla konečně členy mé výpravy do dvou mých létajících člunů Dornier Wal s imatrikulačními značkami N24 a N25 naložena poslední jehla, měli jsme váhu (vzletovou - pozn.aut.) 3100 kg čili o 500 kg více než připustila maximální schopnost vzletu, typ Wal sám váží 3300 kg. Green, mechanik firmy Rolls Royce, poslouchá hned jeden, hned druhý řadový motor Rolls Royce Eagle.

 


    Ve 4 hodiny jsou spuštěny všechny čtyři motory, aby se zahřály (Létací člun Dornier Wal, Velryba, byl dvoumotorový s jedním tažným a jedním tlačným motorem, které byly v tandemu za sebou na centroplánu hornoplošného křídla - pozn.aut.). Motory vrčí, mezitím obléká si nás šest - kromě mě vpředu v kabině pozorovatele ještě další dva muži z osádky N25, pilot Hjalmar Riiser-Larsen a mechanik Karl Feucht i osádka stroje s imatrikulací N24, vpředu pozorovatel a finančník výpravy Lincoln Elsworth, za ním pilot stroje Leif Dietrichson a v zadní kabině mechanik Leif Omdal - tlusté vlněné spodní prádlo a přes ně kožený oblek a plstěné boty, navlečené přes tenké punčochy a přes ně obrovské plachtovinové boty, naplněné spoustou ostřice. Na rukou měli piloti (kokpity obou Walů, vyrobených v roce 1924 či 1925 u jejich tehdejšího výrobce, italské letecké firmy C.M A.S.A, Societa di Construzione Meccaniche  v Marina di Pisa, byly otevřené - pozn.aut.) tlusté kožešinové palečnice.

    Mechanikové (v také otevřených zadních kokpitech - pozn.aut.) byli lehčeji oblečeni, ježto po celou dobu musili býti v čilém pohybu mezi skladištěm benzínu a motory, aby prošli otvorem mezi prostorem se sudy a motorovou gondolou. Je 5.10 hodin. Motor se rozjede do nejvyšší rychlosti a N25 se chvěje a otřásá. Poslední škubnutí a N25 je uvolněno a klouže tiše po smyku na led fjordu. „Na shledanou zase zítra“, je poslední, co slyším. Cesta začala.

    Šílenou rychlostí - tisíc osmset otáček za minutu - jedeme k místu vzletu uprostřed fjordu. Náhle spatříme, že led je puklý daleko za námi, a voda kypí z něho. Rázem je stroj otočen po fjordu přímo proti ledovci jede největší rychlostí, jaké je schopen - 2000 otáček. Snese velké přetížení nebo mu budeme muset zastavit a ulehčit mu? Pilot sedí u řidítka. Rychlost se stále zvyšuje a my se blížíme k ledovci šílenou rychlostí. Tu se náhle stane zázrak - náhlým škubnutím zdvihne přístroj z ledu.

    Jsme ve vzduchu, mistrovský kousek je vykonán. Je 5.10 hodin.“. Těmito slovy popisoval v roce 1925 start  své „Velryby“ s norskou imatrikulační značkou N25 ze zátoky Kingsbay na Špicberkách k neobyčejnému přeletu severního pólu slavný norský polárník Roald Amudsen (Létací člun, výrobcem označovaný Wal, byl díky skvělým hydrodynamickým tvarům a speciálně zesílené konstrukci kýlu v dolní části trupu, schopen  např. s pomocí plného výkonu dvou motorů Rolls Royce Eagle o výkonu motoru 360 HP či motorů jiných typů, schopen stejně dobře odstartovat z ledu i sněhu či z vodní hladiny.

 


    Pozdější modely této typové řady dokonce ve třicátých letech vzlétaly z krátkých, ale výkonných parních katapultů německých poštovních lodí, zakotvených uprostřed jižního Atlantiku - pozn.aut.) 
„V 1.15 hodin ráno 22., abychom prohlédli terén (pro přistání na ledu- pozn.aut.) tak pečlivě, jak možno, sestupovali jsme ve velkých spirálách. Za tohoto pohybu počal zadní motor silně vynechávat a změnil celou situaci.

    Stroj byl ještě příliš těžký, než aby jej jeden motor udržel ve vzduchu. Bylo nutné nouzové přistání. Při malé výšce museli jsme se spokojit s nejbližším ramenem, plným sněhové kaše a drobného ledu. Nebezpečenství vězelo ve vysokých ledových stěnách, které stály po obou stranách. Přistáli jsme až sněhová kaše stříkala. Zastavili jsme na konci ramene. Zůstal nám ještě život. Pozorování, kde jsme udalo 87 stupňů severní šířky a přibližně 11 stupňů západní délky asi 150 kilometrů od severního pólu“.

    Těmito slovy popisoval neopakovatelné nouzové přistání u severního pólu Amudsen. Přesto ale slavný N25 i všech šest letců přežilo: „15.června, po šestém a sedmém neúspěšném pokusu o vzlet, nechali jsme v letounu benzín a olej na osm hodin, plachtovinový člun, 2 brokovnice, 200 nábojů, 6 spacích pytlů, stan, kuchyňskou výzbroj a zásoby na 14 dní. Dráha (pracně během dlouhých týdnů nedostačujícími nástroji vybudovaná na velké ledové kře – pozn.aut.) za noci hezky a tvrdě umrzla. O půl desáté dopoledne motory (Walu N25 – pozn.aut.) již uvedeny v chod.

    O půl jedenácté bylo vše v pořádku. Na sedadle pilotově seděl Riiser-Larsen, za ním na zemi Dietrichson a já, v benzínovém oddělení v trupu Omdal a Feucht a Ellsworth v jídelně. Na nejvyšším bodu po 100 metrech nařízena nejvyšší rychlost, 2000 otáček za minutu. Stroj se otřásal, poskakoval, chvěl a hvízdal. Motor hučel. Započal let 850 km se smrtí jako s nejbližším sousedem. Zamířili jsem k severnímu rohu Špicberků. Nouzové přistání v zálivu nastalo kolem sedmé hodiny večer. Bylo již devět hodin večer a Riiser-Larsen zvolal „Tamhle je loď!“.

 


    Po šťastném setkání s lodí „Sjoeliv“, která N25 téměř bez pohonných hmot dovlekla zpět do Kingsbay, slavili všichni zmrtvýchvstání „velryby“ s kódovým označením N25 i členů výpravy. Život této „velryby“ měl být ještě velmi dlouhý- slavný letoun v roce 1928 od norské vlády koupil slavný německý letec Wolfgang von Gronau a po výměně motorů za německé BMV VI s německou civilní imatrikulací D-1422 s ním 26. srpna 1930 po ulétnutí 6758 kilometrů nad severním Atlantikem bez problémů přistál ve vodách přístavu u newyorského Manhattanu.

    Existenci slavné N25, který se později ve třicátých letech stal unikátním exponátem Deutsches Musea v Mnichově, ukončila až druhá světová válka. Při jednom ze spojeneckých náletů na Mnichov byl v roce 1944 zničen požárem, který vypukl po zásahu muzea. Přesto ale nádherná „pětadvacítka“ v Dornier Museu ve Friedrichshafenu na břehu Bodamského jezera stále existuje. Ve středu 25.července v jednom z jeho sálů doslova vstala z popela.


    V dopoledních hodinách se před zraky stovek zvědavých hostů tiše „sesunula“ bílá látková stěna a za jejich nadšeného potlesku se před nimi objevil novotou zářící Wal s norskými výsostnými znaky a civilní imatrikulací N25 na zadní části trupu a křídlech. A kdo byl oním kouzelníkem, který doslova vzkřísil nejslavnější „Velrybu“ na světě z popela? Jeho jméno zní Karl Bircsak. Dnes již proslulý maďarský restaurátor a vedoucí technický manažér International Aviation Museum Foundation stavěl ve své restaurátorské dílně zcela přesnou repliku slavného celokovového stroje dva roky. „Když jsme se v roce 2010 s Dornier Museem dohodli, že se pustíme do stavby přesné statické repliky Walu, s nímž se Roald Amudsen pokusil dosáhnout severního pólu, byla to v mém restaurátorském životě dosud největší výzva.

    Šlo o stavbu věrné repliky celokovového „drobečka“ s rozpětím 22,50 metrů a délkou trupu 17,58 metru, který bude po dokončení vážit přibližně čtyři tuny - prázdná váha „Velryb“, postavených stejně jako N25 s výrobním číslem 37 v letech 1924 či 1925 v italském Marina di Pisa byla 4000 kilogramů. Prvním problémem byly obstarání kopií továrních výkresů typu, s čímž nám velmi pomohlo Dornier Museum. Vážil jsem také dalekou cestu do Argentiny, kde je v dopravním muzeu ve městě Luján čili v Complejo Museográfico „Enrique Udaondo“ ve skvělém stavu vystavován jediný dochovaný původní Wal.


 

    Stroj, licenčně s velkou pravděpodobností v roce 1925 vyrobený u španělského leteckého výrobce CMASA (dnes CASA, pozn.aut.), imatrikulovaný španělskou civilní imatrikulační značkou M-MWAL a pojmenovaný „El Plus Ultra“a pilotovaný šéfpilotem Ramónem Francem  s osádkou kapitán Ruiz de Alda, poručík Juan Manuel a mechanik Pablo Rada prolétl mezi 22.lednem a 26.únorem 1926 během 58 hodin a 14 minut čistého letového času neuvěřitelných 10120 kilometrů, mimo jiné jako první nonstop 2305 kilometrů nad jižním Atlantikem z Kapverdských ostrovů na ostrov Fernando da Noronha u brazilského pobřeží.

    Teprve po obstarání přesných výkresů jsme mohli začít s výrobou prvních podélníků, příčníků a přepážek celokovové poloskořepinové konstrukce trupu a s postupným nýtováním a navařováním duralových potahových plechů na základní konstrukci trupu. Postupně jsem vyráběli také hlavní a pomocné nosníky centroplánu i obou vnějších částí hornoplošného křídla, všechny jeho kovové vzpěry a  postupně jsme podle přesných výkresů lisovali i duralová žebra křídla a navlékali jsme je na křídelní nosníky. Pak již zbývaly jen některé „maličkosti“ - potáhnout osmdesát čtverečních metrů křídla stejně jako rozměrné celokovové ocasní plochy pevným leteckým plátnem, přišitým k žebrům bandážovanými pruhy látky, zhotovit přesné makety obou motorů Rolls Royce Eagle i jejich rozměrné čtyřlisté nestavitelné vrtule, motory instalovat za sebe na pylony nad křídlo a namontovat vrtule.

    Samozřejmě jsem vyrobili i neoddělitelnou součást konstrukce „Velryby“, ony charakteristické stupně, ted Flossenstummeln na boku trupu. Závěrečnými příjemnými „šlehačkami“ na dortu“ pak již bylo „jen“ vybavování kokpitu původními dobovými volanty řízení, palubními přístroji, sedačkami a dalším vybavením, které nám díky skvělé spolupráci dodala Dornier Stiftung. To, zda naše replika „Velryby“ vypadá stejně jako originál, s námi byl v Heregu  konzultovat dřívější zaměstnanec firmy Dornier Metallbauten, dnes již semdadevadesátiletý (!) Franz Selinger, kterému jsem za jeho cenné konzultace nesmírně vděčni.

 


    Když jsem pak dvěma rozměrnými kamióny trup i křídla dovezli do Friedrichshafenu a s pomocí velkého jeřábu přímo v expozici nejdříve na trup instalovali centroplán s motory a později na spojovací čepy našroubovali vnější části křídla, byli jsme pochopitelně šťastní. Žel Roald Amudsen, který neznámo kde na severu i s celou osádkou francouzského létacího člunu Latham 47 zmizel při hledání trosečníků z italské vzducholodi Italia v roce 1928, se na znovuzrození svého nejoblíbenějšího stroje mohl dívat již jen z leteckého nebe ...“, řekl po slavnostním odhalení téměř letuschopného Walu 25. července Karl Bircsak.

    „Velryba znamenala pro naši firmu totéž jako slavný „Brouk“ pro Volkswagen, dodal ve slavnostních chvílích nejstarší vnuk Claudia Dorniera a předseda Dornier Stiftung Cornelius Dornier. Velmi zajímavé je, že i když byl původní N25 zničen, v muzeu vystavujeme jednu z jeho dodnes dochovaných původních vrtulí“. A co na to ten, kdo byl zodpovědný za vznik 264 v Holandsku, Itálii, Japonsku, Německu,  Sovětském Svazu a Španělsku postavených Walů Dr. Honoris causa Claudius Dornier? „Wal „udělal“ firmu Dornier a umožnil jí změnit se z firmy, stavějící experimentální letouny, ve světového leteckého výrobce“.

    (Rozpětí křídla původního Walu, poháněného dvěma motory BMW VI, bylo 22,50 metru, délka trupu 17,58 metru, výška 4,90 metru, nosná plocha křídla 80 m2, prázdná hmotnost 4000, vzletová 6400 kilogramů. Maximální rychlost stroje v letové výšce 0 metrů byla 216 kilometrů za hodinu, dostup 5000 metrů, letová vytrvalost s 1100 kilogramy neseného paliva a 100 litry oleje byla 6-8 hodin. První prototyp v Marina di Pisa z řeky Arno vzlétl 6.11.1922. Amudsenův stroj s označením N25 bylo v roce 1925 možné koupit za tehdejších 41 tisíc dolarů. Dornier Museum ve Friedrichshafenu je s výjimkou vánoc a Nového roku otevřeno celoročně, od května každodenně 10-18 hodin, od listopadu do dubna od 10 do 17 hodin. Blíže viz www.dorniermuseum.de .)

-----------
Prameny
Amudsen,Roald Letadlem k severní točně Praha, Václav Petr 1926
Letectví a kosmonautika, 2000, č.6., s.44/384-47/387, č.7, s.44/45-47/455, č.8, č.44/520 -47/523, č.9,s.45/589-48/592, č.10, s.44/656-47/659: Procházka,Zdeněk,Mgr. Dornier Wal a Superwal (Monografie)
http://www.fliegermagazin.de/news/detail.php?class=6OBJECTid=4577 Ein Wal fuer  das Dornier Museum
http://www.dorniermuseum.de/en/museum/flying-boat-wal.php Life-size replica of the legendary flying boat „Wal“
www.lujanargentina.com/htm/thmuseoplusultra.htm Museo El Plus Ultra
www.youtube.com/watch?feature=player-embedded v=IFv5ATG5Md4 Do J Wal Beitrag 3 min Final H264

--
Mgr. Zdeněk Procházka

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka