Třicet vteřin nad Tokiem aneb vlna se obrací

25.04.2012

    Před sedmdesáti lety, 18. dubna 1942, zaduněly na palubě letadlové lodi amerického námořnictva (US Navy) USS Hornet dva mohutné hvězdicové motory dvoumotorového armádního bombardéru North Američan B-25 Mitchell. Krátce před čtvrt na devět ráno se pumami plně naložený stroj letectva armády Spojených států amerických s vojenským evidenčním číslem 40-2344 na směrovce, pilotovaný proslulým americkým letcem Lieutenant Colonelem (podplukovníkem) Jimmym H. Doolittlem s duněním dvou hvězdicových motorů Wright R-2600-17, pracujících na plný výkon (startovní výkon jednoho motoru byl 1268 kW/1724 HP) se vzletovou hmotností 16.351 kilogramů  začal pomalu rozjíždět po velmi krátké letové palubě lodi. Za velmi napjaté pozornosti osádek ostatních patnácti Mitchellů, jejichž stroje byly doslova „namačkány“ jeden na druhém u zakončení vzletové paluby, pumami přetížený stroj na vzletové palubě o délce jen 142,3 metru po chvíli vzlétl.

    „Take off easy“, uvedl k tomu později ve svém hlášení o bojovém letu nad japonské hlavní město Tokio (sepsaném po záchraně spřátelenými Číňany 4. května 1942 v čínskou vládou ovládaném Chunkingu, asi polovinu Číny tehdy ovládala japonská vojska, druhou polovinu čínská vojska, bojující na straně protihitlerovské koalice) Jimmy Doolittle. Cílem  Mitchellu, který po vzletu pomalu zakroužil kolem lodi, plující přibližně šest set padesát mil od japonských břehů, nebylo nic menšího než ... hlavní město japonského císařství Tokio!

 


    Po půlhodinovém letu tímto směrem se v oparu nad Tichým oceánem objevila silueta dalšího Mitchellu. Když se připojil k Doolittlovu stroji, ukázalo se, že se z Hornetu podařilo odstartovat i Mitchellu s vojenským sériovým číslem 40-2292, pilotovanému Lieutenantem (kapitánem) Hooverem. Oba bombardéry a chvíli po nich i dalších 14 Mitchellů, které během další hodiny z Hornetu odstartovaly, pak vyrazily s pumovnicemi, plnými zápalných a trhavých bomb plánovaným směrem na Tokio!

    Podle původního plánu ovšem měly z jeho paluby startovat 400 námořních mil, tedy 740,8 kilometru do Tokia. Protože ale svaz zpozorovala japonská hlídková loď Nitto Maru, která rádiovou zprávu o něm vyslala do Tokia, startovaly bombardéry 650 mil čili 1203,8 kilometrů od Tokia. Zprávu od Nitto Maru sice japonská admiralita obdržela, ale než ji loď mohla zpětně potvrdit, byla Nitto potopena, takže činitelé Admirality nad poplašnou zprávou „mávli rukou “ ... „Po hodině letu přelétáváme velkou japonskou válečnou loď. Je kamuflovaná a zřejmě jde o lehký křižník. Po dvou hodinách letu asi dvě míle od nás prolétává japonský vícemotorový letoun, který letí proti směru našeho letu, tedy ve směru k Hornetu. Nevšiml si nás.

    Po chvíli jsem zahlédli obrysy japonské pevniny. Byl to ostrůvek Inuboshima nedaleko pobřeží. Při letu nad pevninou severně od Tokia jsme viděli velké množství letišť a vzduch byl doslova přeplněn velkým množstvím dvojplošníků, s velkou pravděpodobností školních letounů. Nedaleko hlavního města jsem pak potkali devět jednomotorových japonských stíhacích letounů ve třech tříčlenných rojích. Byly ale vzdáleny asi deset mil a neobjevily nás, neboť jsme letěli tak nízko, jak nám to terén umožnil. Teprve nad předměstím Tokia jsme vystoupali do letové výšky 1200 stop.

 


    První vysoce brizantní zápalná puma naši pumovnici nad severním průmyslovým centrem Tokia opustila v jednu hodinu a třicet minut odpoledne, následovaly ji další. Po shození pum jsem zamířili na jihovýchod a jih. Cíl našeho dalšího letu byl jasný - několik set mil letu nad Japonským mořem vzdálená Čína! Zajímavé bylo, že při letu na jih jsme spatřili malé tovární letiště, na němž stály vzorně v řadě vyrovnány nově vyrobené letouny. Rozhodli jsme se ale, že je z našich kulometů ostřelovat nebudeme.

    V podvečer se po neuvěřitelných třinácti hodinách nepřetržitého letu o neskutečné celkové délce 2250 mil (běžný dolet Mitchelllu byl 2170 kilometrů - pozn. aut.) díky po celou vanoucímu „zádovému“ větru dostáváme nad neznámou čínskou pevninu. Stmívá se, takže nouzové přistání je téměř vyloučeno. Všichni členové mé osádky na můj pokyn vyskakují, já je po chvíli následuji a všichni dopadáme v pořádku na zem v oblasti Tianmushan v provincii Zhejiang. Po noci strávené ve vodním hamru mě tam objevují místní studenti a odvádějí mě na magistrát provincie Západní Zhejiang. Tam se ke své velké úlevě setkávám se svou osádkou - kopilotem Lieutenantem (poručíkem) R.E. Colem, navigátorem Lieutenantem (poručíkem) H.A. Potterem, bombometčíkem SSgt (Staff-Sergeant, rotný) F.A. Braemerem a mechanikem a střelcem v jedné osobě Ssgt P.J.Leonardem. Jsme v dobrých rukou místních spřátelených čínských úřadů v Japonci neokupované části Číny a jsem zachráněni. Později jsem se dozvěděli, že náš již neřízený stroj se zřítil v Haotinguanu v horách na hranicích provincie“, uvedl později ve svém hlášení o bojovém letu Jimmy Doolittle.

 


    Pumy se ovšem na silně překvapené dělníky v různých továrnách v Tokiu a okolí dopoledne sypaly dál. Zápalné či trhavé pumy úspěšně zasahovaly nejen velké průmyslové podniky, ale i velké místní elektrárny a olejové nádrže. Pumami, svrženými Mitchellem s vojenským evidenčním číslem 40-2303 byly vážně poškozeny budovy tokijské Gas and Electric Company. Zajímavé je, že ne všechny Mitchelly bombardovaly Tokio. „Mstitel“, tedy Mitchell s názvem „The Avenger“ velmi úspěšně svrhl své pumy na základnu japonského námořnictva v nedaleké Yokosuce a jednou z jeho pum zasažená loď se převrátila na bok. Pumy letounu s vojenským evidenčním číslem 40-2297 dopadly na leteckou továrnu firmy Mitsubishi u města Nagoya, která vyráběla obávané jednomotorové stíhací letouny Mitsubishi Zero, pumy dalšího stroje s vojenským evidenčním číslem 40-2267 se „zřítily“ na doky a velkou leteckou továrnu ve městě Kobe.

    Je až neuvěřitelné, že ač musely některé bombardéry, které přilétly nad Tokio a jeho okolí později, již čelit útokům prvními svrženými pumami probuzené pozemní protiletadlové obrany i stíhacích letounů - např. stroj s vojenským evidenčním číslem 40-2249, pilotovaný kapitánem C. R. Greeningem čelil nad Tokiem po přímém přeletu nepřátelského letiště útoku hned čtyř stíhacích strojů protivníka, z nichž jeden pravděpodobně sestřelil a druhý poškodil - žádný ze 16 Mitchellů nad Japonskem ztracen nebyl!

    Další neuvěřitelnou skutečností je, že jeden z nesporně nejodvážnějších a zároveň zdánlivě nejsebevražednějších leteckých útoků druhé světové války - později odborná literatura osádky nazvala Himmlefahrtskommando, mužstvo pro let do nebe, pohonné hmoty v nádržích Mitchellů na opětovný návrat na americké základny v Pacifiku nestačily - přežili téměř všichni letci a neuvěřitelných pět včetně kopilota Doolittlova letounu se jich mohlo 17. a 18. dubna 2012 zúčastnit oslav 70. výročí náletu! Je až neskutečné, že pouze při nouzovém přistání letounu s vojenským evidenčním číslem 40-2298  na hladinu moře u pobřeží Ćíny se utopili bombometčík Sgt.( Sergeant, četař) W.J. Dieter a mechanik/střelec Cpl.(Corporal,desátník)) D. Fitzmaurice a mechanik/střelec letounu s vojenským evidenčním číslem 40-2270 Cpl. Leland D. Faktor se zabil při pokusu o sestup ze skal, na nichž v noci po výskoku ze stroje přistál.

 


    Do japonských zajateckých táborů se pak přes zběsilé pátrání japonských vojáků na čínské pevnině po amerických letcích dostalo pouhých osm (!) Doolittlových letců. Po japonské kapitulaci v roce 1945 se jich ale pět vrátilo, tři byli v japonském vězení popraveni. Zcela neuvěřitelně zní také informace, že útok zcela bez poškození přežil stroj s vojenským evidenčním číslem 40-2242, pilotovaný kapitánem E.J. Yorkem, který pro nedostatek pohonných hmot po náletu nezamířil do Číny, ale bez problémů dosedl na podvozek na poli u ruského Vladivostoku.

    Navíc drzý útok Mitchellů sice nedokázal zcela rozvrátit japonské válečné hospodářství, ale měl nezanedbatelné strategické důsledky na další průběh války v Pacifiku. Japonští vedoucí činitelé po dlouhém přemýšlení dospěli závěru, že Mitchelly musely k náletu odstartovat z americkými silami stále držené základny s letištěm na ostrově Midway ve středním Pacifiku a vyslalo sem mohutnou flotilu pěti letadlových lodí, která byla v následující námořní bitvě zcela zničena. Kyvadlo války v Pacifiku, v níž nad spojenci dosud jasně vítězily japonské ozbrojené síly, se začalo obracet ... i díky takřka sebevražedné odvaze letců, nazývaných od útoku „Doolittle Raiders“.

    Není tedy divu, že když v den 70.výročí náletu pět dosud žijících účastníků náletu - majoři v záloze, kopilot Doolittlovy osádky R.E. Cole, i  D.J. Thatcher, T.C. Griffin, E.J. Saylor a R.L. Hite sledovalo před muzeem amerického vojenského letectva na jeho základně Wright Patterson Air Force Base přelet neuvěřitelných dvaceti Mitchellů na jejich počest, tušili, že nejen jejich piloti se za kniply svých Mitchellů alespoň obrazně uklánějí z úcty před muži, kteří dokázali „obrátit vlnu“.     

--
(Poznámka: Zdánlivě neuvěřitelná myšlenka zasadit citelný úder japonské vítězné válečné morálce úderem bombardérů amerického armádního letectva, které odstartují z americké letadlové lodi, na Tokio, se zrodila v lednu 1942, kdy již Japonci dobývali Filipíny a dobyli americkými vojsky bráněné ostrovy Wake a Guam, v hlavách šéfa námořnictva admirála Kinga a pozemních sil generála Arnolda. Praktickou realizací zdánlivě šílené myšlenky byl pověřen Jimmy Doolittle. Na nebezpečném náletu zúčastněné posádky se ho zúčastnily dobrovolně. Všechny letouny byly před náletem vybaveny třemi dodatečnými nádržemi s pohonnými hmotami, uloženými v trupu, bylo jim demontováno veškeré pancéřování prostorů osádek a všechny obranné kulomety s výjimkou dvouhlavňového kulometu ráže 12,7 mm ve střelecké věži Bendix na hřbetě trupu za pilotní kabinou. Každý stroj nad Tokiem shazoval buď čtyři pětisetliberní trhavé či zápalné bomby. Původně se uvažovalo o tom, že bombardéry z Hornetu nejen odstartují, ale opět na něm i přistanou, ale v praxi se ale při pokusech na cvičných letištích ukázalo, že přistání na krátké letové palubě je takřka nemožné. B-25 Mitchell měl rozpětí 20,60 metrů, délku 16,485 metru, nejvyšší rychlost v letové výšce 3.960 metrů(13.000 feetů) byla 443 kilometrů za hodinu. Dolet běžně užívaného nemodifikovaného stroje byl 2.170 kilometrů, jeho maximální vzletová hmotnost byla 12.293 kilogramů, do jeho vnitřních pumovnic se vešlo 1.361 kilogramů bomb. Kapacita jeho vnitřních palivových nádrží byla 3.452 litrů pohonných hmot. Doolittlovy Mitchelly nesly 4300 litrů paliva, takže jejich vzletová hmotnost byla 14.850 kilogramů. Celkem bylo během druhé světové války vyrobeno 4.318 Mitchellů. Jimmy Doolittle, který byl za nálet na  Tokio prezidentem Rooseveltem vyznamenán nejvyšším americkým vyznamenáním Medal of Honor, se narodil 14.12. 1896 a zemřel ve věku 96 let 27.9. 1993).

----
Prameny
http://www.doolittleraider.com
http://www.klassiker-der-luftfahrt.de/historie/erinnerung-an-dool... Erinnerung an Doolittle raid
www.nationalmuseum.af.mil/news/sory.asp?id=123296574 Doolittle Raiders visits museum
cs.wikipedia.org/wiki/USS_Hornet_(CV-8)
en.wikipedia.org/wiki/Jimmy_Doolittle
Enzyklopadie der Flugzeuge Augsburg, Weltbild Verlag 1994 (heslo B-25 Mitchell)
Chant.Chris Nejslavnější bombardéry Praha, Svojtka and Co 2000

Mgr. Zdeněk Procházka

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Odpovědět

Datum : 23.04.2012 22:43, Vložil : Suxie

Pekne sepsany clanek, pripomina to cim vsim si kdysi piloti prosli diky.

Všechny komentáře

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka