Letadla zoufalých I. Bláznivý třešňový květ

15.11.2011

Na konci druhé světové války byly dvě hlavní mocnosti osy stále blíže své definitivní porážce. Jak v Japonsku tak v nacistickém Německu však stále generalita hledala způsob, jak dále vést leteckou válku proti zdrcující převaze nepřítele. Obě země proto sáhly k velmi netradičním konstrukcím letadel ve snaze odvrátit blížící se porážku.

 

Japonské císařství vstoupilo do dějin válek mimo jiné tím, že začalo masově nasazovat sebevražedné letecké útočníky, takzvané Kamikaze (božský vítr). Šlo o stíhací letadla zbavená výzbroje, ovšem naplněná výbušninami, jejichž piloti se střemhlav vrhali proti válečným lodím spojenců. Používání běžných typů vojenských letadel se však ukazovalo stále více ekonomicky neúnosné a tak se hledaly jiné, ještě úspornější způsoby sebevražedného boje. Započal vývoj nejrůznějších sebevražedných letounů s použitím co nejmenších výrobních nákladů. Jediný typ, který se však dočkal operačního nasazení, byl Ohka, což znamená květ třešně. Ve spojeneckém táboře byl později nazýván Baka, což znamená japonsky blázen.

 

Letouny vyvíjel v roce 1944 Mitsuo Ota, jehož technický návrh pak dále zpracovávali inženýři v Námořním a leteckém arsenálu v Jokosuce. Výsledkem byl malý letoun, který se ze všeho nejvíce podobal pumě s kabinou pro pilota a malými křidélky. Tuto pilotovanou bombu měl nést ve své pumovnici japonský bombardér Micubiši G4M „Betty“, který ji měl zanést až nad nepřítelský námořní svaz. Po vypuštění z pumovnice měla Ohka letět stejně jako „běžné“ kamikaze přímo na nejlákavější cíl a narazit do něj. K tomu mu měly pomoci i tři raketové motory. Z mnoha variant se na frontu dostal pouze Ohka model 11.

 

 Ohka v rukou američanů

Výcvik sebevražedných pilotů se prováděl na základně Konoike a po jeho skončení byla celá skupina přemístěna na ostrov Kjušu. Odtud měla letka útočit na nepřátelské svazy.

 První pokus o operační použití neskončil příliš slavně. Ohky i s piloty byly naloženy na letadlové lodě Uryu a mamutí Shinano (největší letadlové loď 2. sv. války). Ty se blížily společně s celou japonskou flotilou k zálivu Leyte na Filipínách, ovšem byly zasaženy torpédy z ponorek USS Redfish a USS Archerfish. Obě letadlové lodě byly potopeny a svým dílem k tomu přispěly i výbuchy letounů Ohka, které nesly na palubě.

Na opravdu ostrý start tak došlo až 21. března 1945. Letouny Ohka měly napadnout nepřátelské uskupení Task group 51, zahrnující letadlové lodě Wasp, Belleau Wood, Hornet a Bennington. Katastrofa začala vlastně už před odletem, protože 55 stíhaček A6M Zero určených jako doprovod se vinou technických závad smrsklo jen na 18.  Zbytek nebyl schopen vzlétnout nebo se vrátil zpět. Přesto zamířilo 15 bombardérů Betty s Ohkami ve svých útrobách proti americkým letadlovým lodím. Celé letecké uskupení bylo napadeno 16 stíhačkami F6F Hellcat. Ty zcela zmasakrovaly bombardéry, které ve spěchu vypustily Ohky ve vzdálenosti 113 kilometrů od amerických lodí. Ohky neškodně popadaly do vody daleko od cílů a na mateřské letiště se vrátilo pouze 10 Zer z doprovodu.   

 

Jednoduchý řídící panel v kokpitu Ohky

Úspěchy se však nakonec začaly dostavovat. 1. duba 1945 v den začátku americké invaze na ostrov Okinawa, napadlo šest bombardérů s Ohkami američany a jedna Ohka zasáhla hlavní dělovou věž bitevní lodě West Wirginia. Také ostatní doprovodná plavidla utrpěla zásahy. Americké záznamy však připustily pouze jeden nepřímý zásah bitevní lodě.

Pravdou je, že útoky letounů Ohka nebyly ani nadále příliš efektivní. Ohky dokázaly sice potopit 12. dubna 1945 americký torpédoborec USS Mannert L. Abele a minolovku LSMR – 189, jinak však způsobily jen poškození lodí a to převážně torpédoborců nebo doprovodných plavidel. Potopit další lodě se jim nepodařilo. Japonské velení nakonec veškeré akce letounů Ohka zastavilo, aby stroje ušetřilo pro očekávanou invazi američanů na Japonské ostrovy.

 

USS Mannert L. Abele, největší oběť letounů Ohka

Jak potvrdily americké poválečné záznamy, Ohky nedokázaly potopit ani jednu velkou americkou válečnou loď. Částečně za to může taktika, kterou Američané zavedli jako obranu před kamikaze, kdy byly velké lodě obklopeny prstencem doprovodných plavidel, které měly jádro flotily chránit soustředěnou protiletadlovou palbou. Průměr prstence pak rozšířili tak, aby ztížili dolet letounů Ohka. Některé Ohky měly technické problémy a při nárazu nevybuchly. Dalším důvodem celkového neúspěchu mohla být také nízká úroveň výcviku pilotů, kteří byli často spíše ještě chlapci a neměli potřebné pilotní dovednosti. Početné ztráty na životech mladých pilotů tak krvavě zaplatily velmi malý zisk potopení dvou doprovodných vojenských plavidel. 

 

 

Ohka Model 11

 

 

Osádka (mužů)

1

Vyráběn od

1944

Délka (m)

6,06

Rozpětí (m)

5,12

Výška (m)

1,16

Prázdná hmotnost (kg)

1190

Max. vzletová hmotnost (kg)

2190

Motor(y)

3 x Type 4

Výkon (kW)

3 x 7,8

Max. rychlost (km/h)

1040

Dolet (km) s přídavnými nádržemi

35

Výzbroj

Nálož 1200 kg v přídi

 

Autor: Tomáš Chalupa

Literatura: O´Neill, R., Sebevražedné jednotky, Naše vojsko

 

      

 

 

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka