Střelec Lancasteru se vrátil na místo činu

11.11.2011

 

Letecké boje nad územím Československa, probíhaly, ač je to málo známo, fakticky po celou druhou světovou válku. Krutá utkání mezi letouny obou bojujících stran se na československém nebi odehrála mnohokrát a oběti byly často velmi těžké, jak pokud jde o ztráty letounů všeho druhu, tak o oběti z řad jejich osádek. Laická, byť o průběhu druhé světové války na našem území informovaná letecká veřejnost, má zřejmě poměrně často představu, že oběťmi letecké války nad naším územím byly především americké, sovětské a německé letouny a jejich osádky. Méně známo již je, že se zde, dokonce přímo na Moravě u Stošíkovic na Louce, resp. u Němčiček poblíž  Znojma v noci z 21. na 22. července 1944 zřítily dva sestřelené dvoumotorové střední bombardéry Vickers Wellington Mk. X ze stavu 37. bombardovací perutě (Bomb Squadron) 205. bombardovací skupiny (Bomb Group, BG) s vojenskými evidenčními čísly JA521, resp. LP204 a v roce 1945 také těžké čtyřmotorové bombardéry Avro Lancaster a Handley Page Halifax. Není ostatně bez zajímavosti, že první britský těžký bombardér, dvoumotorový Armstrong Whitworth Whitley, „bombardoval“ okolí Prahy britskými letáky již v noci z 12. na 13. leden 1940. Zatímco ovšem osádky obou Wellingtonů zaplatily sestřely svých letounů životem, osádky Halifaxu i Lancasteru měly výrazně víc štěstí.

 

V noci z 5. na 6. března 1945 se totiž oba stroje, vracející se z britského náletu 760 Lancasterů a Halifaxů a lehkých dvoumotorových bombardérů Mosquito s kódovým názvem Thunderclap(dunění hromu) na Saskou Kamenici (dnes Chemnitz) staly obětí německého nočního stíhacího letounu Junkers 88G neznámé německé noční stíhací jednotky (Nachtjagdgeschwader, NJG), ve chvíli, kdy se vracely zpět přes českou část Krušných hor. Jejich osádky měly ale výrazně více štěstí. Zatímco Halifax MK. VI vojenského evidenčního čísla RG502 s kódovým označením DY-Q ze stavu 102. bombardovací squadrony (peruti) 4. bombardovací skupiny (Bomb Group, BG) Bomber Command (bombardovacího velitelství) Royal Air Force (RAF, britské vojenské letectvo) i Lancaster B. Mk. I vojenského evidenčního čísla NG240 s kódovým označením CF-F2 a „přezdívkou „Freddie Firkin“ na trupu ze stavu 625. squadrony 1. Bomb Group (BG) se po útoku nočního stíhače zřítily, z osádky Halifaxu se seskokem padákem zachránili a dostali do německého zajetí bombometčík F/O Valentine,, horní střelec Sgt. White a mechanik Sgt. Morton, při pokusu o nouzové přistání s rozstříleným strojem naopak nedaleko Nové Vísky u Domašína u Chomutova zahynul velitel osádky (skipper) Flying Officer (nadporučík, F/O) J. A. Hurley a těžce zraněný zadní střelec Sgt. T. Cooney, ve vraků zůstali i již dříve dávkou nočního stíhače usmrcení navigátor F/Sgt H. Briggs a radista Sgt. J. T. Smith. Mnohem více štěstí přálo osádce sestřeleného Lancasteru „Freddie Firkin“. Všem členům osádky pod velením F/O Jamese W. Alexandera se podařilo z rozstříleného letounu vyskočit na padáku a během čtyř dnů po dopadu na tehdejší sudetské území s německým obyvatelstvem putovali do zajetí. (Nad územím bývalé ČSSR byla sestřelena i další britská letadla, např. bombardovací Mosquito a u Bratislavy i další Wellington, který se pokoušel zaminovat Dunaj).

Neuvěřitelné je, že někteří členové osádky se na místa, kde se jejich „Freddie“ zřítil, stále a často vracejí.  Výjimkou nebyl 8. listopadu ani zadní střelec letounu, v době sestřelu Sgt. (četař) Joseph W. Williams který se ovšem s nemalou částí své zadní střelecké věže, nalezené Jindřichem Markem a dalšími severočeskými leteckými archeology při pátrání po osudech „Freddieho“ v létě 1986 u Klášterce nad Ohří, poprvé po dvaačtyřiceti letech  setkal 16. května 1987 na Červeném Hrádku.

 

 

Dejme mu tedy slovo a poslechněme si, jak vzpomíná na svůj poslední osudný nálet číslo 20: „Počátkem roku 1945 mi bylo dvaadvacet. Večer před náletem na Saskou Kamenici jsme s naším pilotem  F/O Jimem Alexanderem, navigátorem  F/O Billem Petrachenkem a horním střelcem  Sgt Bobem (Robertem) Pyettem společně zašli do hostince Waterloo v Laceby nedaleko od našeho letiště Kelstern, na němž sídlila naše 625. peruť. Byla to naše první návštěva. Později večer jsem v obvyklém rozhovoru zaslechl  Billa říkat cosi o náhradním padáku. Jeho existence na palubě našeho Lancasteru mi až dosud byla utajena, proto jsem se zeptal, kde by se měl náhradní padák nacházet. „Za Jimovým sedadlem“, zněla odpověď. Dne 5. března 1945 se všechny osádky perutě dostavily ve 13.30 na předletovou přípravu. Vstoupil jsem okolo stráží do místnosti a hledal na mapě Evropy, zakrývající většinu jedné stěny, červenou čáru. Označovala trasu našeho letu nad cíl.. Linka začínala a opět končila na naší základně, mezitím však protkla téměř celé Německo. Dnešním cílem byla Saská Kamenice, ležící asi 20 mil od československých hranic. Vlastního útoku se má zúčastnit 714 Lancasterů a Halifaxů, další čtyřmotorové letouny napadnou rafinérii v Bohlenu. Menší svaz Mosquit a Halifaxů provede klamné útoky s cílem mást obsluhy německých radarů. Po navigačním důstojníkovi a meteorologovi vystoupil hlavní zbrojíř a varoval palubní střelce před napadením svazu zespodu. Obávali jsme se především stíhacích letadel, vybavených takzvanou „Schraege Musik“, tedy dvěma dvaceti nebo třicetimilimetrovými kanóny, namontovanými šikmo pod úhlem sedmdesáti stupňů vzhledem k ose letounu. Jim jsem se mohli ubránit jen s největším vypětím, protože naše letadla neměla spodní střelecké věže. Příprava byla zakončena přáním „Mnoho štěstí“.Při přebírání padáků jsme současně obdrželi láhve s teplou kávou, sušené ovoce a ti, kteří to potřebovali, také tablety proti nevolnosti. Pak přišlo na řadu oblékání. Zadní střelci nosili jako jediní dvojité spodní prádlo, patery rukavice, z toho jedny elektricky vyhřívané. Podobně byly vyhřívány i ponožky, kyslíkový dýchač a mikrofon. V zadních střeleckých věžích vládl běžně čtyřicetistupňový mráz. Zasklení věže mezi čtyřmi hlavněmi našich kulometů jsme totiž zpravidla odstraňovali, protože při zásahu světlomety (německé protiletadlové obrany - pozn.aut.)i ty nejmenší škrábance ztěžovaly výhled. Dodávky, řízené dívkami z WAAF (ženského pomocného sboru letectva) rozvezly osádky k letounům. Náš radiooperátor F/Sgt Wyn Morgan (osádku“Freddieho“ kromě již zmíněných tvořili ještě bombometčík F/O Floyd R. Chapman,  a palubní inženýr Sgt. Clifford R. Lear - pozn. aut.) mi pomohl nastoupit do zadní střelecké věže a zavřel za mnou její dvířka. Dělal to tak vždy a po skončení každého letu mi opět přicházel pomoci ven. Také při dlouhých letech nad Severním mořem to býval Wyn, kdo přinesl šálek kávy. Když jsem všichni seděli na svých místech, přitlačili mechanici k pravé podvozkové noze našeho Lancasteru startovací agregát, Jim nastartoval motory a vyzkoušel je přepínáním magnet. My ostatní jsme se rovněž přesvědčili, že námi obsluhovaná zařízení fungují. Zpravidla přitom padlo mnoho žertů a Wyn zpíval. Ačkoliv jsem ho po válce už nikdy neviděl, často znovu slýchám jeho hlas. Jakmile se přiblížila doba odletu, Jim znovu nastartoval motory našeho Foxe 2 (volací znak stroje - pozn. aut.). S ostatními Lancastery jsme pak pojížděli k prahu vzletové a přistávací dráhy. Ve chvíli, kdy na nás přišla řada, srovnal Jim Foxe 2 do osy (dráhy – pozn. aut.), zabrzdil podvozková kola a prošel předstartovní úkony. Poté přidal vše motorům plyn a odbrzdil. V 16.37 jsme se odpoutali od plochy letiště Kelstern. Po startu jsem zaregistroval změnu vyvážení letounu. Pomalu jsem zatáčeli doleva, až se pod námi znovu objevilo letiště. Nejprve jsem namířili k městu Reading. Tam se naše peruť měla setkat s ostatními a vytvořit mohutný bombardovací svaz. Změna kursu nás zakrátko přivedla nad Beachy Head, dole pod námi jsem tušil rodný dům. Opouštěli jsme anglické břehy. Krátce  nato začala stoupat teplota pravého vnějšího motoru, až dosáhla takové hodnoty, že bylo nutné jej vypnout. Nyní se naskytla otázka, zda se vrátit na základnu anebo pokračovat v letu na tři motory. Jim nám dal čas na rozmyšlenou a zeptal se. Cliff Lear

vypočítal spotřebu paliva při letu na tři motory a zjistil, že i v případě, že budeme  s ostatními pokračovat na cíl, palivo nám vystačí. „Sice ne až do Kelsternu, ale někam na jih Anglie to vyjde“ . Bob Pyett se nyní ocitl bez práce, protože poškozený motor původně poháněl hydraulickou pumpu jeho horní věže. Ta se teď nepohybovala a nefungoval ani odpal zbraní. Jim dostal od nás ostatních jednoznačný souhlas k pokračování letu. Museli jsme však opustit svaz a letět poněkud níže a pomaleji. Stále ještě jsme počítali s tím, že vadný motor využijeme alespoň krátkodobě při stoupání. Pátral jsem neustále ve tmě,obklopující náš letoun. Pokud bych přestal hýbat svou věží, hrozilo by nebezpečí zamrznutí jejího hydraulického ovládání. Jim takové polevení mé pozornosti okamžitě pozná. Hlavně čtyř Browningů ( letecký kulomet Browning ráže 7,7 mm - pozn.aut.) působí mírně jako směrové kormidlo. Dokud se pilotovi na přístrojové desce hýbe kompas, ví, že zadní střelec je v pořádku. Jim se však o tom jednou za několik minut přesvědčuje dotazem v interkomu (vnitřní palubní komunikace - pozn. aut.). Vlastní bombardování Saské Kamenice bylo zahájeno ve 21.37 h a mělo končit ve 22.11 h. Značkovací letouny nalezly a označily cíl přesně v určený čas, vlna bombardérů zaútočila o pět minut později. Přiletěli jsme k městu s o jeden motor oslabeným Foxem 2 v době, kdy se už nad ním rozlévala záře požárů. Obloha byla prázdná – dorazili jsme skutečně jako poslední. Po odhození pum ještě následovalo Floydovo ulehčené oddechnutí „ A tedˇrychle pryč odtud!“. Jim namířil k otočnému bodu. Návrat domů, jak se zdálo, už nám nemohlo nic překazit. Zabýval jsem se svým elektrickým zaměřovačem, který se porouchal. Znenadání se na ohněm prosvětlené obloze objevila temná silueta Junkerse 88 (byl to Ju88G-7c). Okamžitě jsem jeho přítomnost oznámil ostatním. „Jime, udělej mírnou zatáčku, třeba nás ještě neuviděl“. Fox 2 se otáčí doleva. Junkers však také. Je to stíhací letoun s obávanými kanóny „Schraege Musik“a má namířeno přímo na nás. Jakmile se mi přiblíží na dostřel, zahajuji palbu. Nezdá se mi ale, že bych zaznamenal jakýkoli úspěch. Jim zkouší opakovat manévr, který nás naučili v kursu. Má střelcům poskytnout šanci pro zásah útočníka a současně mu i uniknout ze zaměřovače do tmy. Nacista náš záměr prohlédl - nejspíš s ním přišel do styku v předchozích soubojích se spojeneckými letadly. Stále se nás drží a potom střílí. Údery jeho střel jsou natolik silné, že Bob Pyett je nejprve zaznamenal sluchem. Několik kulek prolétlo jen pár centimetrů od Billa Petrachenka. Do posledního okamžiku se s kulomety co nejvíce skloněnými pokouším nepřátelského pilota odehnat. Pak se objevuje oheň, zbraně se odmlčí a věž nereaguje na mé pokyny. Navíc oněmí i sluchátka v mé kukle. Po stíhačově útoku se palubní inženýr Cliff Lear snažil zjistit rozsah škod. Z kopule v zadní části pilotní kabiny spatřil benzín, vytékající z prostřílených nádrží a ocasní plochy, z nichž odlétávaly celé kusy hořícího potahu. Jim okamžitě vydal pokyn k opuštění letounu jak interkomem, tak rozsvícením žárovek na stanovištích jednotlivých členů osádky. Pak držel Foxe 2 co nejdelší dobu v přímém směru. Bob Pyett seskočil ze své věže do hořícího trupu, otevřel vstupní dveře, odrazil se a zatáhl za uvolňovač padáku. V tu chvíli ho proud vzduchu vrhl nazpět a pod nohama měl hedvábí vrchlíku (padáku - pozn. aut.). Bob vrchlík zmačkal do náruče a po zádech vyskočil znovu. Tentokrát úspěšně. Žár v mé věži se stále stupňuje. V novějších verzích Lancasterů je pod sedadlem zadního střelce součást elektrického vybavení, na padák už tudíž nezbývá místo. Musím pro něj až ke stabilizátoru výškové ocasní plochy. Od toho mě však dělí dvířka za mými zády a ta nejdou otevřít! První náboje explodují v ohni a jedna kulka mi prolétá pravou nohavicí pod kolenem. Dvířka odolávají mým pokusům. Rezignuji a sedám si opět za kulomet. Ale já se chci odtud dostat! Poslední zoufalý útok ramenem vzápětí odkrývá pohled kupředu do trupu. Celý jeho vnitřek je vyplněn obrovskou ohnivou spirálou, v níž žhnou zbytky toho, co kdysi bylo mým padákem. Všechny mé myšlenky se soustřeďují na jedinou krátkou větu, kterou jsem zaslechl před čtyřiadvaceti hodinami v hostinci Waterloo. Náhradní padák je za Jimovým sedadlem! Strhl jsem z obličeje masku dýchače a vrhl se do plamenů. Po cestě musím překonat průběžný stabilizátor, toaletu, pumovnici a hlavní nosník křídla. Asi v polovině je mi jasné, že Foxe 2 už nikdo neřídí. Celý popálený se dopotácím do pilotní kabiny, odkud už všichni vyskákali v domnění, že my vzadu jsme letoun opustili, anebo nežijeme. Náhle se v průchodu napravo pod přístrojovou deskou mihne Jimův stín. Chytám ho za rukáv. „Co chceš?“křičí „Náhradní padák!“ „Je za sedadlem““ vyhrkne a běží se mnou nazpět. Za Jimovým sedadlem náhradní padák není. Udělám ještě pár kroků dozadu k hroznému ohni v trupu a odhrnuji záclonku pod navigátorovým stolkem. „Tady je!“ křičím vítězně a připínám si padák na postroj. Pak se protáhnu k přednímu nouzovému východu skáču jako první. Jim za mnou. Kdesi daleko za mými zády zaslechnu náraz  a pak nastane ticho“.

 

A jak se cítil po bezproblémovém dopadu na zem?  „Přišel jsem k domu, bydleli tam nějací sedláci a byli naprosto v pohodě. Sice se mě ptali, jestli létám na těch velkých čtyřmotorových letadlech, ale i když jsem jim řekl, že ano, tak jenom pokývali hlavou a nechali mě být. (V tomto období se i v Sudetech několikrát stalo, že němečtí civilisté, rozzuření ničivým bombardováním německých měst, napadli a ubili sestřelené spojenecké letce. Pozn.aut.) Dokonce mi ošetřili popáleniny v obličeji a pak zavolali Volkssturm (zdejší dobrovolná ozbrojená milice - pozn. aut)., který mě odvezl do vězení v Kadani. S tím souvisí i žertovná historka, jak si vojáci zkoušeli moji záchrannou vestu, přičemž nechtěně aktivovali ventil jejího nouzového plnění“, dodal 8. listopadu stále čilý devětaosmdesátiletý veterán nad částmi stále dochované zadní části trupu svého Lancastera i se základnou své střelecké věže, která je společně s dalšími z jeho letounu dochovanými, leteckými archeology na místě dopadu jeho letounu nalezeným částmi vystavena v Muzeu letecké bitvy nad Krušnohořím v Kovářské. „Už jsem to, co zbylo z mé bývalé zadní věže, viděl několikrát, ale nový zážitek z jejího opětovného spatření je pořád stejně silný“, dodává dnes veterán, který si v České republice připomene i Den veteránů 11. listopadu.

 

 

Literatura a prameny

Evropa. Autoatlas. Praha, Kartografie 1991

Mahr, Jan Vzpomínky na neznámé letce Kovářská, Muzeum letecké bitvy 11.9. 1944, 2010

Rajlich, Jiří Mustangy nad Protektorátem Praha,MBI 1997

Letectví a kosmonautika, 1988, čísla 1, s. 18 - 19, č. 2, s. 18 - 19, č. 3, s. 20 - 21: Zbuzek, Čestmír Příběh Lancasteru CF - F2

http://regiony.impuls.cz/zpravy/britsky-veteran-navstivil-misto...

Autor: Mgr. Zdeněk Procházka 

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka