Deník pilota: Stoupání, klesání a vyvažování

24.09.2011

Byl velmi chladný týden a když na zem jižního Walesu dosedl první sníh, říkala jsem si, že počasí tentokrát opět zvítězilo.

Po chození do práce v rozbředlém sněhu dva dny po sobě a opakovaných zprávách, že je to dále na západě ještě horší, jsem už ani nedoufala v žádné zlepšení.

Nicméně v sobotu, kdy jsem vyskočila z postele a hbitě odhrnula závěsy, byla modrá obloha, slunce pálilo a sníh se povaloval jen místy, téměř vše roztálo. Přesto to vypadalo, že je venku poměrně chladně.

S pocitem štěstí jsem rychle volala do aeroklubu, abych potvrdila svůj příjezd pro pravidelný trénink. „Je počasí v pořádku?“ ověřovala jsem si ještě po telefonu. „Jo, vypadá to velmi dobře“, zněla očekávaná odpověď. Usmála jsem se a hovor pokračoval: „Včera někdo letěl, takže je runway odhrnutá.“ Podívala jsem se opět z okna na zbytky povalujícího se sněhu. Odhrnutá? Řekla jsem si pro sebe... Tady žádný sníh není.

Zprávy hlásající horší situaci směrem na západ země se potvrdily, když jsem nasedla do vlaku a zelené pláně kolem se pomalu měnily v bílou sněhovou přikrývku. Když jsem vystupovala na zastávce v Kidwelly, stála jsem opět ve sněhu.

Zahaleno v bílé vypadalo sice letiště velmi malebně, ale zároveň jako místo, ze kterého je velmi nepravděpodobné vzlétnout s letadlem. Práh dráhy byl pokryt sněhem a na zbytku runwaye se povaly rozbředlé zbytky. Stále jsem měla v živé paměti auta, která po cestě do práce smykovala po zamrzlé silnici a představa, že se mi něco podobného bude dít v letadle, pro mě byla hrozná. Nikdo jiný však podobné obavy neměl a Laurie mě ujistil, že je všechno OK.

Zapálili jsme plynová kamna a sedli si k šálku horké kávy, abychom před letem probrali plán dnešního tréninku.

Na programu dne byl nácvik stoupání a klesání, což se pro mě později ukázalo jako extrémně složité. Poslušně jsem si noc předtím přečetla příslušnou kapitolu v mé přiručce létání a byla překvapena, kolik různých technik je věnováno právě klesání – plachtění, rychlé klesání, klesání v zatáčce, klesání na klapkách, vyklouzávání, apod... Vypadalo to, že dnešní lekce bude dlouhá. Celá kapitola byla navíc doplněna znepokojivě vypadajícími matematickými grafy.

Doufala jsem, že se vše vyjasní hned, jakmile budu mít praktickou ukázku, takže jsem spěchala ven a už chtěla být ve vzduchu.

Vyrazili jsme autem směrem k hangáru, u dráhy jsme museli počkat na zelenou z věže a pak už jeli přímo na místo. Laurie ukázal na červeno-žlutě kostkovanou tabuli pověšenou na straně budovy. „Znamená to, že dnes budeme mít plné řízení provozu z věže“.

Zatímco Laurie bojoval s dveřmi hangáru, které byly důkladně přimrzlé a led v posuvných běžcích bránil jejich otevření, požádal mě o provedení předletové prohlídky letadla.

Svírala jsem v ruce svůj checklist a snažila se obejít a prohlédnout letadlo jak nejlépe to umím, přičemž jsem občas nenápadně koukla přes rameno, jestli se Laurie dívá. Doufala jsem, že ano, a že kontroluje mé případné chyby.

Na pozadí v mysli mi hlodalo „Co když jsem něco udělala špatně a teď kvůli mně spadneme?“, přesto jsem ale cítila pocit uspokojení.

Mezitím se povedlo otevřít dveře a tak jsme mohli vytlačit letadlo ven z hangáru. Jeden z chlapíků, kteří pomáhali otevřít dveře, napojil na předek letadla přenosné tažné zařízení a začal letadlo tahat. To však stálo nehybně na místě. Při mé prohlídce jsem si svědomitě zajistila parkovací brzdu a následně ji zapomněla uvolnit. Laurie se naklonil do kokpitu a povolil ji.

První větší problém dne překonán. Tomahawk vypadal na třpytícím se sněhu ozářeném sluncem moc pěkně. Usmívala jsem se na něj jako idiot a ostatní si toho všimli.

“Prohlídka hotová?“, zeptal se Laurie. „Ano“, odpověděla jsem, “až na výškovku, jsem příliš malá na to, abych ji mohla zkontrolovat“. Tomahawk má vysoký ocas ve tvaru písmene „T“, takže jsem nahoru neviděla. Přemýšlela jsem, jak to budu jednou dělat, až budu létat sama. Pravděpodobně si budu muset půjčovat schůdek.

Všechno se zdálo v pořádku a tak jsme se usadili do letadla a bez problémů prošli prohlídkou kokpitu.

Laurie se rozhodl nastartovat motor sám, protože bylo velmi chladno a mohlo by se stát, že bychom jej startovali dlouho, což by vedlo k jeho zbytečné zátěži. Jeho obavy byly oprávněné, protože se nám nakonec povedlo nastartovat až na druhý pokus.

Pokračovala jsem dále ve svém checklistu až k položce „Radio for taxy clearance“, kde jsem se zastavila a podívala na Laurieho. Chvíli se na mě díval a když jsem byla potichu, pomalu a srozumitelně řekl: „Pembrey Tower. Golf Bravo November Hotel Golf, over at the hangar. Requesting radio check and taxy clearance for departure to the local area VFR“ (nebo něco podobného).

Jenom jsem stihla zamrkat... Laurie celé hlášení zopakoval. Nakonec jsem pochopila, že chce, abych to do rádia řekla já. Měla jsem za sebou téměř 20 let mluvení perfektní angličtinou, ale jsem schopná říct souvisle tuhle jednu větu? Nejsem...

“Zkus to po mně zopakovat, než to řekneš do rádia“, vybídl mě Laurie.

“Pembrey Tower. Golf uhh...„ nadechla jsem a zkusila to. „Golf Bravo November Hotel Golf, Requesting uuhh...“.

Pravděpodobně jsem ztratila schopnost udržet v hlavě více jak jedno slovo. Laurie mi tedy celé hlášení napsal na okraj nákoleníku, takže jsem to měla na očích.

Stiskla jsem tlačítko mikrofonu a rychle do rádia spustila. Všechno jsem samozřejmě popletla, ale řídící na věži se nenechal vyvést z míry a v klidu odpověděl. Je asi na zmatené zprávy studentů zvyklý.

Dostali jsme povolení k pojíždění a Laurie ještě s řídícím konzultoval, kde nejlépe provést motorovou zkoušku, abychom neklouzali na ledu. Poté jsem si ještě několikrát vyzkoušela mluvení do rádia, avšak pouze jednoduché zprávy, jako dosažení vyčkávacího místa apod.

Byli jsme varováni, že začátek runwaye je silně kontaminován, což – jak jsem později objevila – znamenalo velké množství neodklizeného rozbředlého sněhu. Laurie se rozhodl, že to dnes bude „shortfield take-off“, abychom se ze sněhu dostali co nejdříve do vzduchu. Protože jsem si na to netroufala a byla přesvědčena, že bychom akorát skončili na poli mezi ovcemi opodál, předala jsem mu řízení a pouze pozorovala, jak se takový vzlet dělá.

Až doteď jsme prováděli vzlet se zavřenými klapkami. Ze země jsme se vždy odlepili zhruba v půlce runwaye. Hned mi bylo jasné, že dnes bude postup trochu jiný. Za využití klapek jsme se dostali do vzduchu o něco rychleji, i přesto, že nás sníh na dráze poněkud brzdil. Stoupavost na klapkách však byla nižší.

Ihned jak jsme byli v bezpečné výšce mi Laurie předal řízení se zaběhnoutou frázi „You have control“. Stoupání probíhalo v pohodě a následně jsme nabrali kurz směrem na severo-západ od letiště. K mému neštěstí jsem zjistila, že se všechny poznávací body na zemi, které jsem se tak poctivě učila, schovaly pod sněhem, takže jsem byla opět úplně ztracena.

“Ok, vystoupáme na 3500 stop“, zavelel Laurie. Již po několikáte se mi stoupání moc nepovedlo. Vždy jsem nechala příliš velkou časovou prodlevu mezi přidáním výkonu a zvednutím přídě, což mělo za následek vytočení motoru do vysokých otáček. Laurie mě musel slušně upozornit, že se to nesmí stávat - „Máme pouze jeden motor a když jej teď rozbijeme, zůstaneme tady trčet celou noc“.

Jednoduše se to pamatuje - „Výkon, Výška, Trim“, ale už ne tak lehce a hlavně rychle po sobě se to dá udělat.

Laurie mi poradil, abych spíše poslouchala zvuk motoru, než pořád koukala na otáčkoměr. Přístroje mají prý fungovat jen jako ověření, jestli je vše v pořádku a případné drobné úpravy.

Ve skutečnosti jsem na letové přístroje zírala téměř pořád, přestože jsem si minule slíbila, že budu koukat spíše ven. Laurie se však nedal odbýt a natáhl přes přístroje kryt, který je téměř všechny zakryl. „Tak, a teď nás drž v této výšce“, řekl.

Rychle jsem přetransformovala svoji pozornost na venek a snažila se udržet letadlo ve stejné výšce. „Tak co, myslíš, že jsme stále stejně vysoko?“, zeptal se instruktor po chvíli. Zase jsem ze sebe nebyla schopna vydat ani hlásku, budu se muset naučit mluvit, zatímco řídím letadlo. Dělalo mi to z nějakého důvodu problémy. „No, myslím, že si vedeš velmi dobře“, řekl Laurie po chvíli. Odstranil kryt z přístrojů a ukázal na výškoměr - „Vidíš?“ A opravdu.

Po několika dalších stoupáních jsme byli téměř na 4500 feetech, takže přišel čas výšku zase vyklesat. Nejdříve jsme si vyzkoušeli klouzání. Zapla jsem ohřev karburátoru, abych mohla stáhnout otáčky na volnoběh. Jakmile bylo staženo, letadlo zpomalilo a čumák měl tendenci klesat dolů. Laurie mi řekl, abych jej držela nahoře, ať trochu ztratíme rychlost. Když jsme byli na 70 knotech, už jsem rychlost regulací náklonu přídě jen udržovala.

Při výpadku motoru jsme rychlost letadla řídili pouze náklonem přídě. Čím níž, tím vyšší rychlost. A myslím, že jsme klouzání cvičili záměrně jako první, protože klesání s motorem v otáčkách se pro mě ukázalo být poměrně složité. Když přišlo na věc, nebylo pro mě lehké ovládat všechno zároveň – výkon, polohu letadla, sledovat rychlost, míru klesání... Každá ze složek nějak ovlivňovala všechny další. Na to byla moje pozornost až moc nevyzrálá.

Výkonem kontroluji míru klesání, polohou přídě letadla potom rychlost. Zní to jednoduše a na papíře to při studiu teorie dává smysl. Využití v praxi však bylo o mnoho těžší! Navíc, jak jsem se soustředila, abych vše stíhala, vrátily se mi některé špatné návyky. Knipl jsem opět držela křečovitě, jako by mi měl utéct, a upřeně jsem hleděla na přístroje uvnitř kabiny. Naučit se soustředit a přitom relaxovat a nebýt ve stresu bude důležitá část mého „učení se létat“.

Myslím, že na konci lekce jsem měla klesání osvojeno poměrně dobře, můžu ale říct, že to byla jedna z nejvíce náročných věcí na můj mozek! Jsem si jistá, že kontrola výkonu a polohy přídě pro klesání se pro mě brzy stane automatikou, pokud budu trénovat. Doufala jsem v to.

Vystoupali jsme zpět na původní výšku a měli chvíli čas na pozorování malebné zasněžené krajiny pod námi. Tady z vrchu bylo přesně vidět, kde v poslední době sněžilo a kde nikoliv.

Dalším typem klesání na programu bylo klesání na klapkách. Pamatuji si, že jsem posledně měla s klapkami nějaký problém, a tak jsem na zemi strávila několik minut tím, že jsem je vysouvala a zasouvala, abych si vryla do hlavy, jak přesně to funguje a jaké jsou jednotlivé úrovně vysunutí.

Klesání na klapkách nebylo nic složitého, Laurie převzal řízení, aby mi ukázal výkluzy do stran a já měla opět chvilku na kochání se krajinou kolem. Zároveň jsem obdivovala, jak je letadlo v jiných rukou řízeno excelentně.

Klesali jsme velmi rychle, rychlost se vyšplhala až někam k 1200 feetům za minutu. Střídavě jsem koukala na variometr a ven z okýnka, byla jsem překvapena, že to jde tak rychle, aniž bychom to fyzicky cítili.

Byli jsme téměř zpátky nad letištěm a Laurie převzal řízení, aby mě napojil na letištní okruh, poloha po větru. Opět jsem si vyzkoušela několik základních frází do rádia – oznámila jsem naši polohu na okruhu a požádala o povolení k přistání.

Laurie mě na okruhu naváděl – ukazoval mi cestu, významné orientační body v krajině, místa zatáček a klesání. Během samotného přistání si přebral řízení a nechal mě kontrolovat výkon. Přistávací dráha nebyla pořád úplně odklizená a tak jsem se snažili sednout na nejbližším čistém bodě. Bylo to poprvé, co jsem se přímo účastnila přistání a bylo to vzrušující. Na zemi jsem dostala letadlo opět do rukou já, pojížděli jsme na obvyklé parkovací místo.

Po vypnutá motoru jsem posbírala všechny cheklisty a další pomůcky, rozepla pásy a pečlivě smotala sluchátka, která jsem položila na přístrojovou desku. Stále jsem měla v živé paměti poslední lekci, kdy jsem již byla jednou nohou venku z kokpitu a šňůru stále omotanou kolem ramen. Nechtěla jsem to představení tentokrát opakovat.

Zpět na zemi jsem si uvědomila, jak moc jsem vyčerpaná a jak velká je venku zima. Vše spravila horká káva v kancelářích. Poté jsem již přemýšlela o tom, jak moc chci zpět nahoru. Počasí bylo nyní moc hezké na to, abych seděla na zemi... Už jsem se nemohla dočkat další lekce.

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

krasa

Odpovědět

Datum : 27.09.2011 22:38, Vložil : Jardo

Pekne citanie ako povedal kolega. Uprimne zavidim.

Odpovědět

Datum : 25.09.2011 08:02, Vložil : shuppik

jojo - pěkný počtení, jen tak dál :-)))

Všechny komentáře

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka