Můj výlet za prací do Etiopie podruhé (5. část)

12.07.2011

Mui – Jinca – ArbaMinch

Loučím se se všemi a pak na korbě nákladního Mitsubishi Crusauder vyrážíme na cestu. Jedu s Ianem, Leou, Habteyem a Čučuem. Ten se s autem později vrátí zpátky na základnu. Cesta vede nejprve tak 2 km za stádem krav, které ženou z napajedla Nursiové. Postupně se dostáváme doprostřed a polykáme kila prachu. Pak naštěstí stádo odbočí a my vzápětí vjíždíme do savany. Jsem zde autem poprvé. Vždy jsem se na savanu díval jen shora. To platí i o džungli, kterou projíždíme až k řece. Cesta ubíhá rychle. Je sucho. Kluci mi ale říkají, že když prší, těch deset kilometrů neujedete ani za den. Přijíždíme k řece, a než přijede loďka a nalodí se zavazadla jdu na průzkum. Přes řeku je v tomto místě natažené ze dvou věží lano. Ještě tak před 15 lety na něm byl zavěšený pontónový přívoz. Zbyly tu po něm jen rozstřílené sudy a to lano. Jak jsem psal dříve, břehy jsou strmé, a řeka nádherná. Loučím se s Čučuem a plavíme se přes řeku. Na druhé straně jsme již očekáváni, máme nachystané druhé auto. Chci si vyfotit několik zdejších domorodých žen. Mohu, ale stojí mě to 90 korun.

 

 

Cesta do Jinky od řeky vede přes park Mago a hory. Cesta je prašná, ale poměrně rychle sjízdná, Ian jede i 90. Projíždíme několika vesnicemi. Ty typické pro zdejší kraj jsou plné lidí, ty co jsou postavené za pomoci UNICEF jsou zarostlé a prázdné. Až do Jinky potkáme domorodce nebo nějaké domácí zvíře zřídka. Divoké žádné. Je to poměrně pustý kraj a voda zde není ani 200 metrů pod povrchem. Přejezdy hor jsou náročné ale scenérie nádherné. Ian říká, že tato cesta je nová, dva měsíce, po původní by cesta trvala o tři hodiny déle. Odpoledne kolem páté přijíždíme do Jinky, nejdříve se stavíme vysadit Habteye doma a pak se jedeme ubytovat do hotelu. Je poměrně skromně zařízený, ale jídlo je výtečné. Samozřejmě neteče voda, prý snad v osm večer. Nenechávám nic náhodě a otvírám kohoutky na umyvadle i sprše a jdu hubit komáry. Mám sice moskytiéru a odpuzovač, ale bzukot mi vadí. Otvřené kohoutky se vyplácí, v deset v noci začne téct voda dokonce i teplá. Rychle toho využiji. Je to dobře, vzápětí je voda pryč. V jedenáct vypnou i elektřinu.

 

Druhý den ráno pokračujeme do ArbaMinche. Cesta vede z části po nové čtyřproudé cestě, ovšem bez asfaltu, zčásti po staré obyčejné cestě. Podstatně se mění obydlení kraje. Každých pár kilometrů je nějaká vesnice, potkáváme mnoho lidí i dobytka. Kraj je stále nádherný. Posledních 30 kilometrů již jedeme po asfaltové cestě. To je však magnet pro lidi a dobytek. Příštích 500 km až do Addis neustále vyhýbáme snad každých 100 metrů chodci a 200 metrů stádu dobytka...

ArbaMinch znamená 40 pramenů a město je skutečně na náhorní rovině na těchto pramenech postaveno. Má asi 75.000 obyvatel, je zde univerzita a čirý turistický ruch. Nejdříve jedeme do kanceláře parku Nechisar a pak do hotelu. Noc zde stojí 500,- a pokoje jsou hezky zařízené. Komplex stojí na okraji srázu nad parkem. V noci je z něj slyšet řev hyen. Jídlo v restauraci je dobré, evropské, nechybí televize, avšak obsluha je mizerná. Situace s vodou a elektřinou kopíruje Jincu.

Ráno s Ianem a Habteyem vyrážíme do hor nad městem. Opět krásný kraj, hustě obydlený. Některé prohlubně jsou bývalé sopečné krátery. Cestou zpět zastavujeme v jedné vesnici. Jedna rodina zde turistům předvádí, jak se zde bydlí, domy jsou z bambusu a banánových listů. Když se mladí lidé vezmou, postaví si tento dům. V něm je obývací část, kuchyně, ložnice rodíčů a dětí a stáj pro dobytek. Zajímavé je, že jak lidé stárnou, dům se pomalu propadá do země, a zhruba po 50 letech zbývají poslední dva metry. Synové nás provádějí a vysvětlují způsob života, otec tká, matka z banánového listu chystá tradiční chléb a dcera přede bavlnu. Jsme pohoštěni chlebem a banánovou pálenkou. Je se zde možné ubytovat. Noc včetně jídla, pití, hudby a tance stojí 12 dolarů.

 

 

Odpoledne jedeme na projížďku po jezeře Cha ́mo. Je to to modré níže položené jezero. Toto jezero je vyhlášené velkým množstvím obrovských krokodýlů, prý snad největších na světě. Mnozí mají délku přes šest metrů. Zkušený průvodce nás veze na jejich oblíbená místa. S velikostí opravdu nepřeháněl. Pomalu kloužou do vody a když vypne motor loďky, připlují na metr a půl daleko. Až se z toho tají dech. Totéž probíhá s hrochy, ti se ale drží ve větší vzdálenosti. Byla to nádhera. Večer pak na cestě potkáme tlupu paviánů, není ale radno zastavovat....

 

Poslední den cesty do Addis mě již moc nebaví, mizerné cesty, všude mnoho lidi a dobytka, Ian jede rychle ale opatrně, přesto si nejsem schopen na tak „hustý“ provoz zvyknout.

V Addis pak spím ještě dvě noci, jdeme na amatérské divadelní představení Shakespeara místní bílé komunity, v hledišti jsou však i místní.. Představení se odehrává na několika místech pod širým nebem, je hezké a zejména hudební doprovod se zpěvem místních umělců s tradičními nástroji je okou zlující.

Cesta domů

Nastal čas k odjezdu. Po tradiční náročné několikanásobné bezpečnostní prohlídce se odbavuji a jsem propuštěn na imigračním do gatu. Zpět letím opět s THY přes Chartům a Istambul. Moc se těším, protože konečně uvidím letiště v Chartůmu ve dne. Přistáváme přímo ze směru na dráhu 36. Je po prašné bouři. Dohlednost tak 2 km. Po přistání a po dobu plnění musíme zůstat na svých místech a je zakázáno cokoli fotit. Toto letiště je zároveň vojenské. Letadlový park je ruské výroby, pouze vládní speciál je B747. Kolem dráhy tak do třiceti metrů jsou obsazené protiletadlové palposty a všude vojáci.

V Istambulu přistáváme na čas a za hodinu a půl pokračuji do Vídně. V letadle si povídám se spolucestující Rakušankou. Právě se vrací z Indie po dvouměsíčním pobytu. Cesta rychle ubíhá. Doufám, že přiletíme na čas. 35 minut po přistání mi jede autobus Student Agency. Ten v klidu stihnu, ale jeho řidič mě vrací do reality když na cestující huláká: „K...a p..a nastupujte ať vodsaď vypadneme....“.

 

Epilog

Jak jsem napsal v začátku, parky Omo a Nechisar již nemají žádnou správu. Společnost African Parks Fundation ukončila provoz těchto parků. NP Nechisar v květnu a NP Omo v listopadu. Důvodem je zřejmě nezájem vlády přispět na regulaci množení dobytka domorodci, vypalování porostu a vybíjení divoké zvěře. Více najdete zde: http://www.mursi.org/news-items/african-parks-to-give-up-its-management-of- the-omo-national-park .

Letadlo Zenair značky 62ALF mělo původně letět přes celou Afriku do Gabonu. Tuto cestu jsme s Ianem plánovali a přelet chtěli uskutečnit spolu. Avšak protože v Kongu, v parku Garamba byla vyhlášena akce k vyhledání bílých nosorožců, kteří se zde delší dobu neobjevili, bylo letadlo přelétnuto přes Keňu tam. Iana při tom zatkli a zas pustili, neměl jakési místní povolení...

 

Nicméně jej spokojeně užívali až do osudného 2. ledna 2009 kdy tuto základnu přepadli vojáci LRA.

 

 

Ti stanici vypálili a zničili včetně dvou ultralightů. 62ALF byl jedním z nich. Za týden měl odletět do Zambie, protože se sem týden před tím po opravě vrátil druhý UL....

Další foto: http://picasaweb.google.cz/Marakeita/GarambaNPStPhaneCarrauthkey=AVFcfYoXWqQ

LRA - Lord‘s Resistant Army je armáda kterou vytvořil před 20 lety Joseph Kony v Ugandě s cílem získat v Ugandě prezidentský post. Základny má v Kongu DR, Jižním Súdánu a Středoafrické republice. Kam přijde tam ničí, vraždí, unáší ženy a děti .

Autor: Antonín Chroust, Foto: Antonín Chroust, Ian Stevenson, Stéphane Carré

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka