Deník pilota: Preflight (1.)

18.06.2011

Deník pilota – to je název nového seriálu, který čtenářům FlyMagu přinášíme. Dlouhá série článků bude popisovat cestu sportovního pilota, vlastním jménem Leia Fee. Leia pochází z Velké Británie a v článcích popíše celou svou cestu za licencí PPL, jíž dosáhl po dvou a půl letech tvrdého studia a tréninku s instruktory. Nyní si již užijte první díl – jak se Leia dostal k létání?

Nadšení pro věci, které létají, jsem získal tak nějak náhle, sám pořádně nevím, co bylo podnětem. Jedním z potenciálních důvodů je to, že můj dědeček byl pilotem RAF. Létal, pro mě tenkrát na podivných věcech, ze základny v Brawdy. Mého otce pro změnu vždy fascinovalo vše mechanické. Vyrůstal jsem jako dítě, které zajímalo takřka vše. Vzpomínám, jak jsem jednou vytáhl pásku z videokazety, protože jsem si chtěl po jednom prohlížet snímky, které na ní byly. Na otázku „Co je to?“ při prolétávajícím letadle nad hlavou jsem jako dítě odpovídal namísto „Letadlo“ kompletními detaily o daném typu.

Dalším z důvodů mého nadšení je nepochybně to, že jsem často létával s kamarádem mého otce na výlety Cessnou. Pamatuju si chvíle, kdy jsem stále dokola prosil o zatočení, protože jsem miloval ten pocit, kdy bylo letadlo jedním křídlem nakloněno k zemi a já mohl pozorovat celou tu scenérii pode mnou.

Ale to bylo tak vše. Jindy jsem o létání příliš nepřemýšlel, až na občasné chvilkové koukání nad hlavu a zasnění se nad chtíčem umět létat – ale to má asi každý.

Když jsem byl starší a nastal čas, přestěhoval jsem se do Swansea, kvůli mým univerzitním studiím. Studoval jsem informatiku. Školu jsem nedokončil, ale stejně jsem začal pracovat jako IT technik.

Potom nastal jeden z osudových okamžiků. Air Wales umístilo jedno ze svých ATR na letiště v Swansea. Velký turboprop se dvěma motory létal tak nízko nad Singleton parkem, že jste jasně mohli vidět červeného draka nakresleného na ocasní ploše a rozostřené točící se vrtule. Byl jsem uchvácen. Od té chvíle jsem se začal dívat k obloze kdykoliv jsem slyšel hluk burácejících motorů a byl jsem velmi překvapen, jak rozmanitý provoz jsem postupně objevoval. Hawky a Tornáda patřící RAF na jejich cestě ke cvičištím nebo do hor, kde mohli létat nízko u země, policejní vrtulníky a létající ambulance, velké žluté pátrací helikoptéry (Westland Sea King S-61) a nejpočetněji potom malé Cessny a Cherokee z místního aeroklubu.

Jakákoliv zpráva v mediích, která obsahovala slovo „letadlo“, byla najednou centrem mé pozornosti. A opět jsem byl udiven, kolik takových zpráv okolo bylo a já je dřív nevnímal. Dva letci zatčeni pro prolétávání pod mostem Forth bridge. Pilot havaroval na dálnici při leteckém dnu. Blázen v Německu ukradl letadlo, kroužil s ním nad městem a vyhrožoval atentátem. Pokus o rekonstrukci kluzáku Leonarda da Vinciho. Divné i zajímavé věci. Byl to obrovský svět, o kterém jsem zatím nic nevěděl. O to víc jsem se chtěl vše dozvědět.

Vždy jsem byl svými koníčky posedlý a letectví se stalo mou novou vášní. Prolezl jsem všechny knihkupectví a knihovny, webové stránky a magazíny, přečetl vše, co se mi o letadlech dostalo do rukou. Byl jsem schopen rozeznat knihu s letadlem na obálce na sto yardů daleko.

V závalu těchto informací jsem objevil několik pro mě dosud neznámých událostí spojených s místní historií. Jednou z nich byl slavný přelet Atlantiku, který uskutečnila Amelia Earhart. Přistála na místě zvaném Burry Port, což bylo pouze několik mil od mého bydliště. A co víc, za několik týdnů mělo být 75. výročí tohoto letu a město se rozhodlo při této příležitosti uspořádat slavnosti. Slíbeny byly průlety RAF nebo demonstrace záchrany pomocí helikoptéry Sea King, kterou jsem již zmiňoval.

To byla až příliš dobrá příležitost na to, abych ji zmeškal, takže jsem objednal jeden lístek, v práci si vyřídil den volna a vyrazil – v ten den nic neslibující deštivou středu – vlakem do Burry Portu.

Když jsem vystupoval z vlaku v cílové stanici, počasí se ještě zhoršilo – k dešti se přidala mlha a kvílení vichřice. Vyhlídky nebyly příliš dobré. Zamířil jsem do jednoho z místních obchodů, který jsem našel na ulici a uvnitř právě probíhala neutěšená diskuze o počasí. Po cestě dolů do přístavu jsem zahlédl připoutaný hydroplán a školní děti, které chodili v dlouhých zástupech podél přístavní pěší zóny. Obdivoval jsem námořníky a pobřežní stráž, která si v silném větru vedla velmi dobře.

Během čekání na velké odhalení památníku jsem byl ukryt uvnitř stanu, kde jsem byl s dostatečným předstihem, takže roh stanu, kde se mělo velké odhalení konat, zatím nebyl provazem oddělen od zbytku prostoru. To mi dalo možnost nahlédnout blíže k památní desce a zjistit více informací o historickém letu. Velmi rychle jsem pochopil, že Burry Port nebylo dle plánu cílovou destinací, ale kvůli nedostatku paliva a počasí, které tenkrát bylo podobné jako dnes, muselo letadlo přistát dříve.

To, že město tuto význačnou událost získalo tak nějak omylem, zjevně nikoho netrápilo a neubíralo nikomu na nadšení, což dokazoval i počet lidí, kteří na oslavy přes špatné počasí přišli.

Následovalo odhalení třpytícího se kovového ukazatele, který znázorňoval směr a vzdálenost místa vzlétnutí, tedy Trepassey v Newfoundlandu a místo plánovaného přistání - Londýn. Poté byly do vzduchu vypuštěny balónky, které se rychle ztratily v šedých oblacích.

Po skončení ceremonie jsem tiše procházel kolem zdi přístavu a přemýšlel, jak složité muselo být uřídit a navigovat to malé letadélko v tak nehostinném počasí, které v těchto místech země panuje a dnes dokonce uzemnilo stíhačky RAF.

Když jsem se loudal podél přístavní zdi, stále jsem doufal, že ještě dnes uvidím nějaké létání. Jak jsem byl překvapen, když jsem najednou zaslechl řvoucí rotor pohybující se velmi nízko a rychle někde nade mnou. Málem jsem při zběsilém kroužení hlavou po nebi skončil ve vodě. Když tu se to stalo – z mlhy se vynořil vrtulník Sea King, vypadal jako rozzuřený slon vybíhající z pralesa. Jsem si téměř jistý, že jsem v tu chvíli nahlas zakřičel vzrušením, což stejně nemohlo být v tom hluku rotoru slyšet. Rozběhl jsem se k nábřeží, odkud bylo vidět na rozbouřené moře, kam posádka vrtulníku shodila záchranný člun. Z podvozku Sea King vyfukoval bílý signalizační kouř, což dělalo celé představení ještě impozantnější. Úžaslí pozorovatelé, včetně mně, byli mokří a celý od písku, který foukala silná vrtule z pláže do všech směrů.

Stál jsem a zíral. Více než 15000 liber masy kovu se nehybně vznášelo nad povrchem země. To všechno ve větru, který mě před chvílí svou silou málem povalil na zem. Postranní dveře vrtulníku se otevřely a několik členů posádky si sedlo s pohupujícíma se nohama na okraj. Na tvářích měly úšklebky. Věděli, že vypadají působivě. Ještě několik nízkých přeletů, náklonů a zatáček nad hlavami diváků, aby všichni měli co obdivovat. Hluk, barva a síla porazila chmurné počasí. Vrtulník přijal výzvu a důvtip inženýrství zvítězil nad vrtkavostí přírody.

Nakonec se stroj otočil zpět k mlze nad mořem a pomalu odlétal. Díval jsem do té doby, než úplně zmizel z obzoru a utichl hluk rotující vrtule. Po cestě zpět do přístřeší jsem měl úsměv na tváři. Klidně bych šel dvakrát tak daleko, jen abych to mohl vidět znovu.

Zpět v relativně pohodlném stanu se již odehrával tématický koncert místních školních dětí. Mnoho z nich na sobě mělo plavecké brýle, falešný kožený čepec a dluhé bílé šály. Zlatým hřebem byla upravená verze písně Those Magnificent Men In Their Flying Machines pozměněná tak, aby se v ní zpívalo o ženě namísto mužů.

Při mojí cestě ven jsem si vzal jednu z brožur, abych si mohl ve vlaku číst a zkoušet porovnávat dobové fotografie z dnešní podobou přístavu. Přátelský chlapík na nádraží, se kterým jsem si předtím povídal o počasí, se mě ptal, jestli to za ten výlet stálo. Ujistil jsem ho, že ano a že alespoň to počasí bylo autentické!

Moje další příležitost k okukování letadel nastala asi o měsíc a něco později, kdy se v rámci Kidwelly karnevalu měli (na této akci poprvé) představit populární akrobati Red Arrows. Všechny předchozí roky se zde ukazovali Spitfires. Je vidět, že jsem si pro svůj nový zájem vybral vhodný počáteční rok. Bylo to další „poprvé“ pro oblast mé působnosti.

Show RAFu měla být jistým poděkováním místním, kteří si příliš hlasitě neztěžovali na pravidelná vojenská cvičení, která v této oblasti probíhala. Skupina Red Arrows do této části země nezavítala tak často jako dříve, a tak bylo na webových stránkách Kidwelly vyvěšeno varování, že jsou očekávány davy diváků. Jako ne-řidič jsem musel zvolit pro svou cestu vlak, čímž jsem byl nucen se rozhodnout, jestli budu na místě příliš brzo, nebo příliš pozdě. V optimálním čase nic nejelo.

Vystoupil jsem z vlaku o mnoho dříve, než bylo plánované polední zahájení karnevalu, a vydal se cestou, která vypadala že vede do města. Po cestě bylo mnoho barevných papírových cedulí upozorňujících na přeplněná parkovací místa. Vypadalo to, že každý nadšenec do letadel je dnes v tomto malém, za normálních podmínek velmi klidném, městečku. Každý obchod měl za výlohou upozornění, že dnes odpoledne nebude otevřeno, aby se zaměstnanci mohli také zúčastnit karnevalu. Chvíli jsem se jen tak motal po okolí, poté jsem zamířil k rugbyovému hřišti, kde jsem mohl pozorovat, jak se travnatá plocha pomalu mění v karneval plný stánků, skákacích hradů a všeho možného. Na kraji areálu stavěli svůj stánek RAF. Sebral jsem hromadu pohledů a jiných propagačních materiálů a záslechl, jak mezi sebou žertují: „...měla by existovat vakcína proti nadšení do letectví, když to lidi chytne, je to špatný...“

Další stánek prodával malé dalekohledy a já jsem nemohl odolat. Strávil jsem další hodinu hraním si se svým novým nákupem a průzkumem programu dne. Lidé se pomalu začali srocovat na volné ploše hřiště a tak jsem také vyrazil k místu, kde se celá show měla konat. Zaujal jsem pozici mezi lokálními aeroklubáky.

Krátce na to se už objevuje jako první předzvěst vrtulník Red Arrows. Opodál stojí policejní helikoptéra s velmi přátelskou posádkou, je obklopena bandou nadšených dětí a já brzy stojím mezi nimi. Následuje samotná show, kterou bych mohl básnicky popisovat celé hodiny, ale na to už dnes není čas. Domů odcházím s úsměvem na tváři a spálením od slunce na jedné straně obličeje – to od toho, jak jsem byl celý den natočen směrem k místu, kde představení probíhalo.

V tu chvíli jsem byl rozhodnut. Již nebudu pouhým přihlížejícím ze země, potřebuji si létání zkusit na vlastní kůži!

V příštím vyprávění se podíváme, jak si Leia poprvé vyzkoušel řídit letadlo.

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka